Článek
Od deváté třídy uplynulo víc než dvacet let a já si říkala, že to bude příjemné zavzpomínání – uvidím známé tváře, poslechnu si historky o třídní lásce, učitelích a zábavných průšvizích. Očekávala jsem vřelé přivítání, možná pár nostalgických slz. Jenže to, co mě čekalo, bylo úplně jiné.
Nikdo mě nepoznal.
Nepříjemně tiché přivítání
Vešla jsem do sálu restaurace, kde už byli všichni usazení. Známé siluety, zestárlé obličeje, ale přece jen – byli to moji spolužáci. Usmála jsem se, zamávala. A nic.
Jen zdvořilé pohledy a jeden neurčitý „Dobrý večer“.
Přišla jsem ke stolu. „Ahoj! Já jsem Lucie,“ řekla jsem. Pořád nic. Ticho. A pak, po pár vteřinách, se někdo zeptal:
„Promiň… ty nejsi Iveta?“
Zamrzla jsem.
„Ne. Jsem Lucie Černá. Chodila jsem s vámi na základku… devátá B. Pamatujete?“ zkusila jsem to znovu.
Pohledy kolem stolu byly zmatené. A pak někdo řekl větu, která mi podlomila kolena:
„My si žádnou Lucii Černou nepamatujeme.“
Pátrání v paměti
Zírala jsem na ně. Věděla jsem, že jsem tady správně. Že jsem s těmi lidmi seděla devět let v lavicích, jezdila na školní výlety, psala taháky do fyziky. Tak proč si mě nikdo nepamatuje?
Začala jsem vyjmenovávat jména učitelů, místa, události:
„Vzpomenete si na tu lavinu v osmé třídě na lyžáku? A jak si Petr přehodil židli a zlomil si ruku? Nebo jak jste mi v sedmičce napsali na tabuli přání k narozeninám, a učitelka se rozbrečela, protože umřel její pes?“
Ticho. Některé z příhod si pamatovali. Ale pořád mě nikdo nespojoval s nimi.
„Promiň, ale… fakt si tě nevybavuju,“ řekla mi tehdejší třídní šprtka – teď právnička.
Začalo to jménem
Po hodině zvláštního dusna jsem si šla sednout k baru. Přisedl si jeden muž. Vysoký, zarostlý, ale jeho oči byly stejné. Byl to Michal, ten nejtišší kluk z celé třídy. Bývali jsme si blízcí – jako děti.
„Lucie, že jo?“ zeptal se najednou.
Přikývla jsem.
„Tys byla jiná. Vždycky jsi byla tichá, spíš v pozadí. Myslím, že jsi odešla dřív, ne?“
„Ne. Dokončila jsem devítku jako všichni. Jen… možná jsem se trochu změnila.“
Zamračil se. „Hele… to je zvláštní. Učitelé si tě taky nepamatujou. A přitom… všechno sedí.“
Dvě třídy, jeden život
Po srazu jsem začala přemýšlet. Doma jsem vytáhla stará vysvědčení. A pak mě napadlo podívat se pořádně – na třídní fotku z deváté třídy.
A tehdy jsem zjistila, že jsem nechodila do 9.B, ale do 9.A.
Spletla jsem si třídu.
Závěr: Kdo vlastně jsme?
Na „svůj“ sraz jsem dorazila o tři týdny později. A tentokrát to bylo jiné. Vřelé objetí, radost, poznání. Ale to, co jsem si z obou večerů odnesla, bylo mnohem silnější:
Kolik toho o sobě opravdu víme, když nás přestanou ostatní poznávat? Kdo jsme, když nás minulost neosloví jménem?
A taky vím, že příště si pozvánku přečtu pořádně – a podívám se, do jaké třídy jsem vlastně chodila.
