Článek
Začalo to úplně banálně: po práci jsem přišla domů a zjistila, že v chodbě paneláku někdo rozbil poštovní schránky. Dveře od vchodu byly pootevřené, po zemi papíry, letáky, jeden dopis dokonce roztržený.
Předseda výboru, pan Chalupa, stál v pantoflích a vztekal se: „Tohle už je moc! Tentokrát to nenechám být.“
A pak řekl tu větu: „Naštěstí už máme novou kameru. Tak se podíváme, kdo to byl.“
Upřímně — nečekala jsem, že se mě to nějak dotkne. Měla jsem v hlavě večeři a to, že ráno vstávám brzo. Ale o pár dní později mi zazvonil telefon.
Byl to opět pan Chalupa. Jeho hlas byl tentokrát jiný — váhavý.
„Slečno Novotná, promiňte, že vás s tím otravuju… ale… vy jste byla minulý týden v úterý večer doma?“
„Ano. Přišla jsem asi v sedm. Proč?“
Chvíli ticho.
„Máme záznam z kamery. V osm hodin večer někdo přišel ke vchodu. Vypadal… úplně jako vy. Stejný obličej. Stejný účes. Ale měl na sobě tmavou bundu s kapucí. A z kapsy vytáhl jakýsi klíč. Odemkl dveře. A šel dovnitř.“
Zamrazilo mě.
„A co dál?“ zeptala jsem se tiše.
„Nevíme. Kamera zabírá jen vstupní prostor. Ale žádná jiná osoba od té doby neodešla. A záznam končí. Neříkám, že to musíte být vy. Ale… prostě byste to měla vidět.“
Viděla jsem. A poprvé v životě jsem se dívala na video, kde jsem nebyla — a přesto tam byla.
Žena na záznamu měla můj postoj, moji chůzi, i ten malý záškub v rameni, když se zastavím. Ale bunda? Neznámá. Boty? Nikdy jsem takové neměla. A ten klíč? Otevřel dveře plynule. Jako by tam bydlela.
Jako by já bydlela ve svém bytě — a přesto to nebyla já.
Dny nato jsem přemýšlela, jestli si někdo ze mě dělá legraci. Dvojník? Umělá inteligence? Hloupý žert? Nebo — a to mě děsilo nejvíc — jsem v noci opustila byt a vůbec o tom nevím?
Zamkla jsem se, zkontrolovala telefon, prohlédla dveře, zámek, vchodové čipy. Nic nechybělo. Nic nebylo poškozené.
A přesto… od té doby se začaly dít drobnosti.
Hrnek, který jsem nechala v dřezu, byl umytý. Hudba na Spotify byla přepnuta na playlist, který jsem neposlouchala. Jednou jsem našla v koupelně červený kartáček na zuby. Můj byl modrý. Vždy byl modrý.
Když jsem to zmínila kolegyni, zasmála se: „To chceš říct, že máš klon? Nebo co?“
Nevěděla jsem, co říct. Ale v noci jsem nemohla usnout. A cítila jsem, že nejsem v bytě sama.
Ten pocit mě neopustil. A záznam? Zmizel. Pan Chalupa prý náhodně vymazal staré soubory, aby uvolnil místo. Možná. Anebo někdo nechtěl, aby ho viděl ještě někdo další.
Dnes už uplynuly měsíce.
Žádný další záznam se neobjevil. Žádná další známka toho, že by se do bytu někdo dostal.
Ale když se v noci probudím a slyším vrznutí podlahy v předsíni, nejsem si jistá, jestli to byla jen moje fantazie.
A někdy — jen někdy — se dívám do zrcadla trochu déle.
A přemýšlím, kdo z nás dvou se právě dívá zpátky.