Článek
Třídila jsem krabice po babičce. Zemřela v létě a já si odvezla pár jejích věcí – hlavně knihy, fotografie, staré dopisy. V jedné z krabic byl i deník. Kůže už oprýskaná, listy zažloutlé, písmo trochu vybledlé.
Na deskách stálo moje jméno. Celým jménem. I s příjmením.
To první, co mě napadlo, bylo, že jsem ho tam někdy dávno nechala. Ale když jsem ho otevřela, bylo mi hned jasné, že to nebyl můj rukopis.
Byl to někdo jiný. Ale psal o mně.
Doslova.
První zápis byl datovaný deset let zpátky.
„Dnes se poprvé objevila. Tmavé vlasy, trochu nervózní úsměv. Dívá se, jako by už věděla víc než ostatní.“
Zamrazilo mě. Bylo mi tehdy sedmnáct. A opravdu jsem tehdy začala chodit k babičce na víkendy. Ale tohle si nemohl pamatovat nikdo jiný než já – nebo někdo, kdo mě opravdu pozoroval.
Další stránky byly podivně přesné. Popisovaly věci, které jsem prožila – ne jako deník mého života, ale jako by někdo popisoval mě zvenčí. Moje oblečení, chování, detaily, které jsem si sama neuvědomovala.
A pak, asi po dvaceti stránkách, tón změnil.
„Začíná být příliš zvědavá. Dnes se mě ptala, proč jsou v domě zamčené dveře. Její paměť ještě není úplně zpět.“
Zatajila jsem dech.
Jaká paměť? Co zpět?
Začala jsem listovat rychleji. Byly tam věty, které nedávaly smysl.
„Nechápu, proč jí to znovu dělají. Neměla by o tom vědět. Ne ještě.“
„Jestli ten sen měla znovu, je to blízko. Možná si na mě vzpomene.“
„Musím deník schovat.“
Ten poslední zápis byl krátký. A napsaný kostrbatě, jako by pisatel spěchal:
„Dnes přijde. Jestli tohle čte – víš, že to není poprvé. A víš, co najdeš v pokoji pod kobercem.“
V tu chvíli jsem deník zavřela. Srdce mi bušilo. Věděla jsem, který pokoj myslí – starý pokoj pro hosty v patře. Nikdy jsem v něm nespala, babička ho držela zamčený. Ale teď už byl dům můj.
Vyšla jsem po schodech, vešla do pokoje a začala odsunovat nábytek. Koberec byl těžký, ale pod ním byl… malý poklop.
A pod poklopem – dřevěná krabice. V ní byla kazeta a několik fotografií. Na všech jsem byla já. Ale jinak. Mladší. V jiném oblečení. S jinými lidmi, které neznám.
A přesto… jedna z těch žen měla stejný úsměv jako já.
A stejnou jizvu na bradě. Tu, co jsem si prý udělala při pádu z kola. Jenže já si to nepamatuju.
Kazeta? Starý typ. Nevěděla jsem, kde ji přehrát. Ale druhý den jsem ji nechala převést na digitál. A slyšela jsem hlas.
Ne svů, ale někoho jiného. Mluvila o mně. O dívce, která byla kdysi někdo jiný.
O pokusu… začít znovu. O vymazané paměti. O tom, že jsem se už jednou ztratila.
Nevím, co všechno z toho je pravda.
Ale od té doby mě někdy v noci budí pocit, že někdo čte moje myšlenky dřív, než si je stačím uvědomit.
A pokaždé, když otevřu zápisník nebo knihu, nejdřív zkontroluju, jestli je písmo skutečně moje.
