Článek
Chtěla jsem si jen udělat radost. Po náročném týdnu v práci jsem si večer sedla k počítači, projížděla e-shopy a narazila na krásný vlněný svetr. Ruční výroba, neutrální barva, perfektní na podzim. Objednala jsem bez váhání.
Balíček dorazil za čtyři dny. Byl trochu zvláštně zabalený – ne v klasické plastové obálce, ale v obyčejné hnědé krabici s rukou psanou adresou. Na tom bylo něco zvláštně osobního, ale nevěnovala jsem tomu víc pozornosti. Uvnitř byl svetr. Hebký, voňavý po levanduli. Přesně takový, jaký jsem si přála.
Když jsem ho vybalila, vypadl z rukávu malý složený papírek. Myslela jsem, že jde o nějaký vzkaz s pokyny k údržbě nebo poděkování za nákup. Ale jakmile jsem ho rozložila, zamrazilo mě.
Na žlutém lístku, napsáno roztřeseným rukopisem, stálo jediné slovo: „Utíkej.“
Nechápala jsem. Co to má být? Nějaký vtip? Součást balení? Ale ten tón v písmu – to nebylo nic, čemu by se člověk zasmál. Bylo to zoufalé, naléhavé. A zůstalo to ve mně.
Začala jsem pátrat po e-shopu. Na první pohled vypadal normálně – moderní web, nabídka ručně pleteného oblečení, žádné recenze, žádná adresa. Jen e-mail. Zkusila jsem napsat, zeptat se, jestli je to jejich vzkaz. Odpověď nikdy nepřišla.
Po pár dnech mi to nedalo. Začala jsem si pročítat zdrojový kód stránky a zjistila jsem, že doména je registrovaná na jméno, které mi nic neříkalo, ale po zadání do Googlu jsem narazila na diskuzi na anonymním fóru. Lidé tam sdíleli podobné zážitky – dostali svetr, kabát nebo šátek. A v každém kusu oblečení byl lístek. Jedno slovo. Někdy „Pomoz“. Jindy „Zavolej policii“. V jednom případě: „Suterén“.
Najednou to nebyl jen vtip. Někdo tím možná opravdu volal o pomoc.
Nahlásila jsem to policii. Nečekala jsem, že mě vezmou vážně – ale stalo se. Byla jsem pozvána na výslech, předala jsem balíček i vzkaz. A za měsíc mi volali zpět.
Díky mé výpovědi se prý podařilo vystopovat zdroj balíků. Ukázalo se, že se nejednalo o legální podnik. V jedné odlehlé vesnici našli skupinu žen, které byly údajně drženy proti své vůli, nuceny pracovat, vyrábět oblečení, které se pak prodávalo pod značkou „etického slow fashion“.
Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo napsal ten lístek, který skončil v mém svetru. Ale ten svetr mám dodnes. Už ho nenosím – visí v šatníku jako připomínka toho, že i něco zdánlivě nevinného může být zoufalým signálem.
A že někdy má smysl poslouchat i vzkaz, který se zdá být úplně mimo realitu.
