Článek
Seděla přede mnou žena ve středních letech, uhlazená, sebejistá, s úsměvem, který spíš zavíral dveře než je otevíral. Řekla mi, že mám hezký životopis, „ale chybí vám praxe. Hledáme někoho zkušenějšího.“
Přála jsem si říct něco duchaplného. Něco jako „Každý nějak začíná“ nebo „Všichni ti zkušení jednou taky praxi neměli.“ Ale neřekla jsem nic. Jen jsem poděkovala a odešla.
Bylo to už poněkolikáté, co mi někdo odmítl dát šanci, protože jsem prostě „ještě nebyla dost“. Začínala jsem mít pocit, že nikdy nebudu.
Naštěstí jsem tehdy měla vedle sebe kamaráda, který mě doslova dotlačil ke spolupráci na jednom malém projektu. Nebylo to placené, nebylo to jisté, ale bylo to něco. Víc než odmítnutí.
Pracovali jsme po večerech, přes víkendy. Pomáhala jsem s marketingem, grafikou, zákaznickou podporou – všechno, co bylo potřeba. Postupně jsme přibrali další lidi. Pak první klienty. První faktury.
A první růst.
Za tři roky jsme založili oficiální firmu. Za pět jsme měli první zaměstnance. A za osm let jsem seděla v zasedačce, kde mi personalistka podávala svůj životopis. Hledala práci. Na trhu bylo těžko, její firma zkrachovala. A naše rostla.
Nepoznala mě. Pochopitelně – pohovor byl jen jeden z mnoha, nešlo o nic výjimečného. Ale pro mě byl.
Vzala jsem si její CV domů. Pročítala jsem ho večer a uvědomila si dvě věci: byla stále schopná, ale už ne tak jistá. A za druhé – měla by nám co nabídnout.
Druhý den jsme ji pozvali na pohovor. Tentokrát s naším HR a se mnou – jako její budoucí nadřízenou.
Nevzpomněla si. A já jsem se jí nepřipomněla.
Mluvila skromně, korektně, žádné fráze. Přiznala, že je těžké hledat práci v jejím věku. Že se snaží držet krok s novými nástroji. Že se učí.
Vzali jsme ji. Ne z lítosti. Ale protože byla dobrá.
Dnes pracuje v našem HR týmu. Je profesionální, svědomitá, oblíbená. A já jsem její šéfka.
Někdy si říkám, jestli si někdy uvědomila, kdo jsem. Možná ano. Možná si spojila mé jméno. Možná ne.
Ale nikdy jsme o tom nemluvily. A nikdy asi nebudeme.
Protože pointa toho příběhu není pomsta. Ani škodolibost.
Je to připomínka, že někdy potřebujeme odmítnutí, abychom sami sebe posunuli dál.
A že kruh se umí uzavřít způsobem, který bychom si nikdy nevymysleli.
Ne všichni ti, kdo vám dnes říkají „ne“, budou nad vámi stát navždy. A vy – pokud vydržíte – možná jednoho dne nebudete stát nad nimi, ale vedle nich.
A to je, myslím, ta nejlepší výhra.
