Článek
Odešla v klidu, doma, mezi starými tapetami a knihami, které ani sama nedokázala dopočítat. Když mi máma zavolala, že už je to definitivní, neplakala jsem. Cítila jsem spíš jakýsi zvláštní tlak na hrudi, jako když zavřete knihu, o které víte, že už se k ní nikdy nevrátíte.
Na vyklízení bytu jsme si dali s mámou čas. Bylo to v paneláku na Praze 8, klasický třetí patro bez výtahu, těžký vzduch a vzpomínky v každém koutě. Do bytu jsem nevkročila skoro deset let. Ne že bych nechtěla – spíš jsem neměla důvod. Babička už ke konci skoro nemluvila a všechno kolem ní se pomalu rozpadalo. Moje návštěvy se zkracovaly na telefonáty a pak jen na narozeninové přání, které napsala máma.
Ale v tom bytě jsem jako dítě strávila půlku dětství. Vím přesně, jak voněla její kuchyně, jak vrzala podlaha mezi ložnicí a obývákem, jak se vždycky zasekávaly dveře od balkonu.
A tak jsme jednoho chladného březnového dne s mámou přišly s taškami a krabicemi, připravené na balení, třídění, vzpomínání.
Nic mě ale nemohlo připravit na to, co jsem našla v koupelně.
Byla jsem tam sama, máma třídila v kuchyni staré dokumenty. Otevřela jsem dvířka skříňky nad umyvadlem a na vnitřní straně dveří visela fotka. Nalepená obyčejnou průhlednou izolepou, trochu zažloutlá.
Byla na ní žena kolem pětatřiceti. Dlouhé tmavé vlasy, jemný obličej, světlé oči. Usmívala se trochu smutně. Za ní rozmazané pozadí – možná zahrada nebo park.
Neznala jsem ji. Ale něco na ní mě zarazilo.
Byla mi neuvěřitelně podobná.
Zírala jsem na fotku tak dlouho, že mě máma musela zavolat jménem, aby mě probrala.
„Mami?“ zeptala jsem se, když vešla do koupelny. „Kdo to je?“
Podívala se. Ztuhla.
„To… to je Helena.“
„A kdo je Helena?“
Chvíli bylo ticho. Dlouhé, nepříjemné ticho, které se rozléhalo víc než celé ticho v tom bytě.
„Moje sestra,“ řekla nakonec tiše.
„Tvoje… cože?“
Posadily jsme se do obýváku. Máma dlouho mlčela. Pak začala vyprávět.
Helena byla její starší sestra. Narodila se o čtyři roky dřív. Krásná, tichá, prý hodně citlivá. Ale nikdy jsem o ní neslyšela – ani slovo. Na žádné fotce, žádné zmínce, žádném dopise.
„Zmizela, když jí bylo dvacet šest,“ řekla máma a prsty jí křečovitě držely šálek s čajem. „Jednoho dne prostě odešla z domu. Nechala dopis. Že už to nezvládá. Že potřebuje zmizet. Ať ji nehledáme.“
Zírala jsem na mámu. „A babička o ní pak nikdy nemluvila?“
„Nikdy. Nikdy ji nechtěla ani zmínit. Říkala, že je to uzavřená kapitola.“
Fotka v koupelně mluvila o něčem jiném.
Večer jsem nemohla spát. Vzala jsem si tu fotku s sebou domů, schovala ji do diáře. Něco mi na celé věci nedalo pokoj. Nešlo jen o to, že jsem se jí tak podobala. Bylo to… jako bych se na sebe dívala ze zrcadla, které ukazuje jiný čas.
Začala jsem hledat. Ptala jsem se tety, přehrabávala rodinné archivy, prošla staré fotky, které jsme s mámou vytáhly z babiččiných zásuvek. Helena byla na několika z nich – ale vždycky vzadu, jakoby neviditelná. Vypadala jinak než máma, ale oči měla stejné jako já. Ta podoba se nedala popřít.
A pak jsem v jedné obálce našla dopis.
Nedatovaný. Nepodepsaný.
Ale rukopis byl jemný a zaoblený – přesně jako v dopisech, které babička psala mně.
„Kdybys to někdy četla, děvče moje… vím, že tě to zmate. Ale měla jsi vědět pravdu. Nemohla jsem to říct nahlas. Tvá tvář mi ji připomínala každý den. Možná tě proto tak miluju – i když jsem ti nikdy nedala všechno.
Odpusť mi, že jsem o ní mlčela. Ale bolest zůstala i po letech stejná.
Fotku jsem si nechala. A schovala tam, kde ji uvidíš. Protože jsi jí. A nejsi. Ale přesto… v tobě něco zůstalo.
B.“
Když jsem to dočetla, brečela jsem. Až tehdy mi došlo, že babička nikdy nezapomněla. A že máma celý život nesla něco, co nevyslovila. Němou ztrátu, nepojmenovanou sestru, její jméno vymazané z rodiny jako chyba v textu.
A ta podoba? Možná náhoda.
Nebo taky ne.
Od té doby mám tu fotku v šuplíku. Občas ji vytáhnu a dívám se na Helenu.
Možná se jednou vrátí.
A možná je už dávno doma.
Ve mně.
