Článek
Když se před rokem přestěhovala na venkov, slíbily jsme si, že zůstaneme v kontaktu. A zůstaly. Volaly jsme si, psaly, ale osobně jsme se neviděly měsíce. Až do té soboty v říjnu.
„Přijeď na víkend,“ navrhla. „Máme tu krásně, Filip se bude těšit. A Ondra může konečně poznat naši dceru Elišku.“
Ondra měl sedm. Byl to klidný, citlivý kluk, který miloval knihy a lego. Celou cestu se těšil. „Bude tam i tatínek od Elišky?“ ptal se.
„Ano, Simona má manžela Tomáše. Je moc milý.“
Dům stál na kraji vesnice, starší stavba s velkou zahradou. Simona nás přivítala s úsměvem, ale vypadala unavená. Tmavé kruhy pod očima, vlasy ne úplně upravené. „Odpusť, jak vypadám,“ smála se. „Eliška skoro nespí, je to hrozné.“
Tomáš přišel z garáže. Vysoký, štíhlý muž s brýlemi a vlídným úsměvem. „Vítejte! Ondro, pojď, ukážu ti králíky, máme je vzadu.“
Ondra se schoval za mě. To bylo divné - obvykle nebyl nesmělý. Ale Tomáš jen pokrčil rameny. „Třeba později,“ řekl.
První den byl příjemný. Povídaly jsme si se Simonou, zatímco děti si hrály. Eliška měla pět, byla to živá, veselá holčička. Ondra si s ní zpočátku dobře rozuměl. Viděla jsem je běhat po zahradě, smát se.
Ale večer, když jsem mu četla před spaním, byl tichý.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Mami,“ začal, pak se zarazil. „Pan Tomáš je divný.“
„Jak myslíš divný?“
„Říkal mi… říkal mi věci.“
„Jaké věci?“
Zavřel oči. „Nemůžu ti to říct. Řekl, že když to řeknu, tak se stane něco zlého.“
Sevřelo se mi srdce. „Ondro, poslouchej mě. Nic zlého se nestane. Co ti řekl?“
Ale on jen zavrtěl hlavou a otočil se ke zdi. Celou noc nespal dobře. Slyšela jsem ho vrčet, odmítat něco ve spánku.
Ráno při snídani byl Tomáš jako obvykle příjemný. Dělal palačinky, vtipkoval s Eliškou. Ondra seděl mlčky, díval se do talíře.
„Není ti dobře?“ zeptala se Simona.
„Chci domů,“ řekl tiše Ondra.
Podívala jsem se na Simonu. Vypadala zklamaně. „Ještě jeden den jsme chtěli…“ začala.
„Máme práci,“ řekla jsem rychle. „Musíme zpátky. Omlouvám se.“
Při odjezdu mi Tomáš podával ruku. Všimla jsem si, že má Ondra oči upřené na zem, třese se. Nechtěl se s ním ani rozloučit.
Celou cestu zpátky mlčel. Teprve doma, když jsem ho ukládala, řekl: „Řekl mi, že vědí, kde bydlíme. Že můžou přijít kdykoliv.“
„Kdo?“
„Oni. Ti v suterénu.“
„Ondro, jaký suterén?“
„Pan Tomáš mi ho ukázal. Řekl, že mám jít dolů pro hračku. Bylo tam tma. A pak… pak tam něco bylo. V rohu. Pohybovalo se to. A pan Tomáš řekl, že to je jejich přítel. Že bydlí pod domem. A že když budu zlobivý, tak pro mě přijdou.“
Mráz mi běžel po zádech. „A viděl jsi, co to bylo?“
Zavřel oči. „Nechtěl jsem se dívat. Ale slyšel jsem to. Dýchalo to divně. A smrdělo to.“
Volala jsem Simoně ještě tu noc. „Simono, co se stalo v suterénu? Ondra říká, že tam Tomáš…“
„O čem to mluvíš?“ přerušila mě. Znějla zmatená. „Nemáme suterén. Je to přízemní dům.“
„Ale Ondra říká…“
„Lucko, myslím, že si tvůj syn něco vymyslel. Tomáš byl celou dobu s námi nahoře. Nikam s ním nešel.“
Zavěsila. Cítila jsem, jak jsem se urazila. Ale možná měla pravdu. Ondra měl živou fantazii. Možná si to opravdu vymyslel.
Ale týden nato jsem dostala zprávu. Od Tomáše. „Musíme si promluvit. Je to důležité. Zavolej mi, až budeš sama.“
Čekala jsem, až Ondra usne. Pak jsem zavolala.
„Lucko,“ začal, hlas měl tichý, napjatý. „Musím ti něco říct. O tom domě. O tom, proč jsme se sem přestěhovali.“
„Poslouchám.“
„Simona o tom neví. Nemůžu jí to říct. Ale ten dům… předtím tady bydlela jiná rodina. Měli tři děti. Před dvěma lety se všechny tři děti ztratily. Během jedné noci. Našli je po týdnu, v lese kilometr odtud. Živé, ale… změněné. Nemluvily. Jen seděly a dívaly se před sebe. Dodnes jsou v psychiatrické léčebně.“
„Co to má společného s…“
„Policie prohledávala dům. Nenašli nic. Ale já jsem po nastěhování opravoval podlahu v obýváku. A našel jsem to. Pod prkny. Vstup. Vede dolů. Není to běžný sklep. Je to něco… staršího. Něco, co tu bylo dřív než dům. Tunely. Vytesané do skály.“
„To je… to nedává smysl.“
„Vím. Ale šel jsem tam. Jednou. Jen jednou. A viděl jsem… něco. Nechci to popisovat. Ale od té doby už jsem to zavřel. Zabetonoval jsem to. Nikdo se tam nedostane.“
„Proč mi to říkáš?“
Dlouhé ticho. Pak: „Protože Ondra tam byl. Nevím jak. Já jsem tam nikdy nedošel s žádným dítětem. Ale on tam byl. A oni ho viděli.“
„Oni?“
„Cokoli tam dole je. A když tě jednou vidí… pamatují si tě.“
Zavěsil.
Ondra začal mít noční můry. Každou noc. Křičel, že je slyší. Že jsou pod podlahou. Že se snaží dostat nahoru. Doktor řekl, že je to stres, běžné dětské strachy. Předepsal léky na spaní.
Ale pak jsem to taky začala slyšet. Škrábání. Ve zdi ložnice. Vždycky kolem třetí ráno. Jemné, ale stálé.
Volala jsem Simoně. Telefon byl odpojen. Napsala jsem jí. Žádná odpověď.
Až po měsíci jsem se dozvěděla pravdu. Z místních zpráv. „Tragédie na venkově - rodina ze tří osob nalezena mrtvá. Policie vyšetřuje nevyjasněné okolnosti.“
Simona. Tomáš. Eliška.
Našli je v domě. Tomáš a Simona v ložnici, Eliška v dětském pokoji. Všichni se stejným výrazem - oči dokořán, ústa otevřená v němém křiku. Bez známek násilí. Jako by umřeli strachem.
A v obýváku, kde Tomáš zabetonoval vstup - betón byl rozbitý. Díra vedla dolů do temnoty.
Prodali jsme dům. Odstěhovali jsme se přes celou republiku. Ondra stále má noční můry. Lékaři mluví o traumatu, PTSD.
Ale já vím líp. Protože včera, když jsem kontrolovala jeho pokoj, jsem našla na zemi pod postelí stopy. Ne boty. Ne nohy. Něco jiného. Mokré, slizkými. Vedoucí od okna ke dveřím.
A škrábání už není jen ve zdi. Je v suteréně našeho nového domu. Každou noc blíž.
Tomáš měl pravdu. Když tě jednou vidí, pamatují si tě.
A nikam je nenecháš.
