Článek
Klasika – oznámení o svatbě, jméno nevěsty, jméno ženicha, datum a místo. Přehlédla jsem ho. Nebo jsem si ho možná nechtěla všimnout. Až když jsem pár dní předem znovu koukla na kartičku, zarazila jsem se:
„Lucie a David si řeknou své ano…“
David. To jméno mi zablikalo v hlavě jako neodbytný zvuk upozornění. A pak to přišlo.
Bylo mi osmnáct a léto vonělo čerstvě posekanou trávou. Jezdila jsem tehdy na brigádu do malého kempu, kde jsem obsluhovala v kiosku. Tam jsem ho potkala – vysoký, tichý, s vlasy do čela a s očima, které se smály dřív, než rty. Jezdil tam s kamarády, postavili si stan hned za křovím. Každý den si chodil pro točenou limonádu a zapřádal se mnou rozhovory. O všem. O ničem.
Tenkrát jsem věřila, že takhle začínají osudové příběhy. A možná i začínají.
Byli jsme spolu celé léto. Chodili po stezkách, seděli u ohně, hráli si na dospělost. A pak – jako to bývá – léto skončilo. Já šla na vysokou, on pracoval. Psali jsme si chvíli. Pak méně. A nakonec vůbec.
Neodešel dramaticky. Jen vyšuměl z mého života jako písek mezi prsty.
Od té doby uplynulo víc než patnáct let. Život se posunul dál. Práce, vztahy, radosti, pády. David byl už jen jméno z minulosti. Něco, co zůstává v krabici vzpomínek na půdě duše. O kterém víš, ale už ho nevytahuješ.
A teď měl stát u oltáře. S mojí sestřenicí.
Na svatbě jsem ho poznala okamžitě. Zestárl, samozřejmě – trochu prošedivělé vlasy, hlubší vrásky kolem očí. Ale úsměv stejný. Ten, který se objevil ještě dřív, než ho stihl pozdravit hlas.
Naše oči se setkaly. A já poznala, že si vzpomněl. Trvalo to pár vteřin, ale bylo v tom všechno – letní noci, limonády, slaný vzduch, naše tichá tehdejší slova.
Nic jsme si neřekli. Jen krátký, lehce delší pohled. A pak se otočil zpátky k Lucii. Moje sestřenice, mladší o šest let. V bílých šatech, krásná, zářivá, šťastná.
Celý obřad jsem prožila zvláštně zpomaleně. Nepatřila jsem tam, ale nemohla jsem odejít. Ne z dramatického důvodu – ale proto, že jsem potřebovala sama pro sebe pochopit, co to ve mně otevřelo.
Nebyla to žárlivost. Ani smutek. Spíš zvláštní smíření.
Viděla jsem Davida, jak drží Lucii za ruku. Jak jí šeptá do ucha něco, co ji rozesměje. A najednou jsem cítila, že už to není ten kluk z kempu. Že jsme oba někde jinde.
Ale taky že ten příběh, co jsme spolu měli, byl skutečný. A že není třeba ho přepisovat.
Po obřadu jsme si potřásli rukou. On řekl: „Jsem rád, že jsi přišla.“ A já odpověděla jen: „Já taky.“
A to bylo všechno. Nic víc nebylo třeba.
Někdy si lidi představují, že bývalé lásky nás musí pronásledovat, nebo že je musíme znovu rozdmýchat, když se znovu potkáme. Ale pravda je jiná: některé lásky mají prostě jen svůj čas. A pak končí. Ne ve zlém. Ne kvůli chybě. Ale proto, že byly přesně tak dlouhé, jak měly být.
A někdy vám pak sedí naproti na svatbě vaší sestřenice. A vy se na ně usmějete – s tím tichým vědomím, že něco bylo krásné. Ale teď už patří jinam.
A to je v pořádku.
