Článek
Nejdřív jsem si myslela, že je to jen sen, protože kdo by chodil po domě ve dvě ráno? Ale zvuk byl příliš konkrétní. Pravidelné, těžké kroky. A pak tiché šoupnutí židle. Otevřela jsem oči a cítila, jak mi srdce začne bít rychleji, než bych chtěla. Manžel vedle mě spal tvrdě, skoro bez hnutí. Bylo jasné, že to není on.
Posadila jsem se na kraj postele a zadržela dech. Kroky pokračovaly. Pomalu, jako by si někdo dával načas. Vzala jsem mobil, ale baterka byla vybitá. Samozřejmě. Vždycky, když člověk něco opravdu potřebuje, přestane technika fungovat. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se po schodech dolů.
Každý schod pod mým chodidlem mírně zavrzal. Kroky dole ustaly. Ticho mě obklopilo tak pevně, že jsem měla pocit, že slyším vlastní tep. Došla jsem na poslední schod a natáhla ruku ke spínači na stěně. A v tu chvíli se světla rozsvítila sama.
Celý obývák se zalil ostrým bílým světlem, které mě na okamžik oslepilo. Instinktivně jsem ucouvla. Ale místnost byla prázdná. Žádný pohyb, žádný člověk, nic. Jen světla, tichá hučící televize v pohotovostním režimu a zavěšené závěsy, které se lehce hýbaly, jako by někdo právě prošel kolem.
„Haló?“ zavolala jsem tiše. Hlas se mi chvěl a odrážel se od zdí.
Nic.
Udělala jsem několik kroků doprostřed místnosti. A pak náhle, bez jakéhokoli varování, všechna světla zhasla. Včetně těch na chodbě za mnou. Vzduch jako by ztěžkl. Byla jsem obklopená tmou tak hustou, že jsem neviděla ani vlastní ruce.
A pak jsem zaslechla něco nového. Nepříjemně blízko u ucha.
Vydechnutí.
Krátké, ostré, jako by si někdo stál těsně vedle mě a zhluboka se nadechl nosem.
Ucouvla jsem, ale netušila jsem, kam. Ruce jsem natáhla před sebe, hledala jsem nábytek, stěnu, cokoliv. V té tmě jsem byla slepá a úplně bezmocná. A pak se světla opět rozsvítila. Tentokrát jen na chvíli, pár vteřin. Ale stačilo to.
Na zemi, přesně tam, kde jsem před chvílí stála, byla otisknutá stopa. Mokrá. Velká. A rozhodně ne moje.
Zamrazilo mě.
V tu chvíli se shora ozval manžel.
„Děje se něco?“
Nemohla jsem odpovědět. Jen jsem stála a zírala na mokrý otisk, který se pomalu vsakoval do koberce, jako by tam někdo před okamžikem opravdu stál. A pak ještě jedno zjištění: dveře na terasu byly pootevřené. Přísahala bych, že jsme je večer zamykali.
Od té noci nechávám u postele nabitou baterku. A pokaždé, když slyším v domě nějaký zvuk, i ten nejmenší, mé tělo okamžitě ztuhne.
Protože světla v našem domě se už několikrát sama zhasla. A pokaždé to bylo ve chvíli, kdy jsem byla v místnosti sama.
A pokaždé jsem měla pocit, že nejsem sama jen já.
