Článek
To mi řekl realitní makléř. Ve svém elegantním kabátě, s výrazem zkušeného člověka, který přesně ví, co dělá, a s přesvědčením, že já očividně ne.
Stála jsem vedle něj před domem, který mi zůstal po babičce. Dům byl starý, ano. Ale rozhodně ne bez šance. Zahrada byla zarostlá, to připouštím. Fasáda šedá, okna památkově nevýrazná. Ale uvnitř? Poctivá stavba, dřevěné trámy, vysoké stropy, atmosféra, kterou nový developerský projekt nikdy nenapodobí.
Ale pro makléře to byl jen další „neprodejný šrot s historií“.
Odhad ceny: 2,5 milionu
Nabídka k odkoupení „v hotovosti hned“: 2,1 milionu
A můj pocit? Nula důvěry.
Když jsem se zeptala, jestli by třeba dům nešel prezentovat trochu jinak – třeba přes architektonické skupiny, přes zahraniční klientelu, nebo jako investiční nemovitost – mávl rukou.
„To je ztráta času. Věřte mi.“
Nevěřila jsem. Ale slušně jsem poděkovala. A rozhodla se, že to zkusím sama. Ne proto, že bych měla zkušenosti. Ale proto, že jsem měla oči. A intuici. A hlavně chuť dokázat, že ten dům má hodnotu – jen ji někdo neviděl, protože se díval přes excelovou tabulku a stereotypy.
Udělala jsem tři věci:
- Uklidila a nafotila – ale ne jen tak. Oslovila jsem mladého fotografa, který běžně fotí designové interiéry. Výsledek? Dům vypadal jako něco mezi Provence a Skandinávií.
- Zacílená prezentace – nevěsila jsem to na běžné realitní servery. Dala jsem inzerát do skupin zaměřených na rekonstrukce, sdílené bydlení, chalupy snů. Udělala jsem i jednoduché video, kde bylo slyšet ptáky a šum lesa.
- Mluvila jsem s lidmi – reálně. Autenticky. Psala jsem o domě jako o prostoru s duší. Ne jako o „3+1, 120 m², parcela 760 m²“.
Za tři týdny se mi ozval zájemce.
Angličan, co hledal místo pro hybridní bydlení a práci. Po první videoprohlídce řekl: „This is exactly what I want. It has charm. I can feel the air in those rooms.“
Nepotřeboval hypotéku. Neřešil kanalizaci. Řekl jen: „Mám architekta, postará se o všechno. Chci ten dům.“
Kupní cena: 5,3 milionu.
Když jsem zavolala do realitky, abych zrušila jejich nabídku, sekretářka mi suše řekla: „Aha, tak jste si to prodala sama? No, gratulujeme. Ale nezvykejte si, to se nestává.“
Ale stalo.
A stává se to často. Jen o tom lidi nepíšou.
Není to jen o nemovitostech. Je to o víře, že pokud vám někdo řekne „tohle nejde“, neznamená to, že má pravdu. Znamená to jen, že to on neumí. Ne že to nejde.
Dnes už dům není můj. Ale vím, že žije. Opravuje se, dýchá, má budoucnost. A já mám důkaz, že intuice a odvaha někdy zvládnou víc než celý tým odborníků.
Závěr?
Když ti někdo řekne, že něco „nejde prodat“, zeptej se ho:
Nebo to jen neumíš prodat ty?
