Článek
Výrok „Co Čech, to muzikant“ platil zvláště ve druhé půli 18. a počátkem 19. století. Mezi početným zástupem skladatelů a nástrojových virtuosů z období hudebního klasicismu a raného romantismu nalezneme též jednu pozoruhodnou Češku. Je jí sopranistka Josefína Dušková, od jejíhož úmrtí včera, tj. 8. 1. 2024, uplynulo přesně 200 let.
Narodila se v Praze v r. 1754 v domě U Bílého jednorožce, což je třípatrový dům s gotickým podloubím, který stojí na Staroměstském náměstí spolu s vedlejší Týnskou školou přímo před kostelem P. Marie před Týnem. Maminka paní Josefiny pocházela ze Salzburku, rodného města Mozartova. Právě zde se Wolfi a Josefína poprvé setkali, a to v srpnu r. 1777. Mozartovi bylo 21 let a paní Dušková byla o 3 roky starší. Napsal pro ni koncertní árii s recitativem „Ah, Io previdi“ (Tušila jsem to), která má v Köchelově sezamu označení KV 272. Text je převzatý z libreta k opeře Andromeda od italského skladatele Giovanniho Pasiella (1740-1816). Tatínek Leopold se na paní Josefínu díval skrz prsty. Mladá pěvkyně zdála se mu zdála být tak trochu „do větru“ a rovněž k jejímu zpěvu měl výhrady. Nesetkal se totiž, jak čekal, s upjatou dámou v krinolíně a jsa založením konzervativec, vždy sledoval ženy, se kterými se stýkal jeho rozpustilý syn, s podezřením.
Josefína, dcera lékárníka Hambachera, se v říjnu r. 1776 provdala za českého skladatele a klavírního virtuosa Františka Xavera Duška (1731-1799). Ten se narodil v Chotěborkách u Trutnova, studoval u otců jezuitů a po těžkém úrazu (kulhal) se rozhodl, že se bude věnovat hudbě. Byl vynikající hudební pedagog, snad první opravdový v Čechách a k jeho žákům vedle příslušníků pražské nobility patřili např. Mozartův konkurent Leopold Koželuh (1747-1818) nebo Václav Vincenc Mašek (1755-1831). Manželé Duškovi si zakoupili v r. 1784 košířskou usedlost Bertramku. Smíchov a Košíře byly v oné pastýřské době pražskými předměstími plnými zahrad, parků a letohrádků, na které dodnes upomínají názvy, jako třeba Cibulka, Kavalírka, Kotlářka, Buďánka, Barvířka, Klamovka… A Bertramka!
S Mozartem si manželé Duškovi pilně dopisovali a neustále jej zvali do Prahy. Ten návštěvu odkládal, ale po ohromujícím úspěchu Figarovy svatby, kdy „Non più andrai“ si na pražských ulicích hvízdali pekařští a jiní učedníci, přijíždí v lednu 1787 do hlavního města království. Na Bertramce se v zimě bydlet nedalo, šlo o sídlo letní, avšak byli to právě Duškovi, kteří Wolfganga uvedli do pražské společnosti. Dne 19. 1. byl uspořádán v Nosticově (od r. 1799 Stavovském) divadle koncert, kde orchestr zahrál skladatelovu 38. symfonii D-Dur zvanou od té doby „Pražská“ (KV 504). Mozart od divadelního ředitele Pasquala Bondiniho získal zakázku na další operu. Tou byla pověstná „opera oper“ „Il dissoluto punito ossia il Don Giovanni“ čili Don Giovanni. Libretistou byl, stejně jako u Figarky, dobrodruh a bonviván Lorenzo da Ponte (1749-1838).
Premiéra Juana byla 29. 10. 1787 opět ve Stavovském (na YouTube si lze vyhledat epizodu z příslušného dílu seriálu F. L. Věk). S premiérou jsou spojeny různé legendy. Asi neznámější je ta, že předehru v d moll (nejslavnějším orchestrálním akordem „in D“ začíná Formanův Amadeus) Mozart sepsal v noci před premiérou přímo na Bertramce, přičemž popíjel punč připravený paní Josefínou a manželka Konstancie mu předčítala z Pohádek tisíce a jedné noci. Není to úplně vyloučené, Mozart si ovšem předehru dlouho promýšlel předem (třeba při kulečníku nebo kuželkách) a pak už jen zbývalo promyšlené hodit na notový papír. Jeho nadání a schopnost tvořit jsou však i dnes jen těžko vysvětlitelné. Příteli Duškovi vyprávěl, že slavnou symfonii g-moll (KV 550), jejíž hlavní téma mívají lidé jako vyzvánění na svém mobilu, uslyšel celou v jediné sekundě. A pak už zbývalo jen psát a psát.
Než zpět k paní Josefíně. Právě v říjnu roku 1787, po slavné premiéře Dona Giovanniho, pro ni Mozart napsal další koncertní árii, slavnou „Bella mia fiama, adio“ (Sbohem, můj krásný plameni, KV 528). Rokoková historka tvrdí, že paní Josefína Mozarta zavřela na Bertramce do zahradního altánu a přinutila jej tak splnit daný slib. Wolfi jí partituru podstrčil škvírou pod dveřmi, avšak s podmínkou, že árii za jeho klavírního doprovodu večer zazpívá bez přípravy, tj. jak muzikanti říkají, „prima vista.“ Dušková samozřejmě v náročné zkoušce obstála.
Mozart a Dušková se potkali ještě v Drážďanech a v Lipsku, kde koncertovali. V létě r. 1791, v roce Wolfgangova úmrtí, skladatel opět pobýval na Bertramce. Dokončoval zde slavnostní korunovační operu „La Clemenza di Tito“ (Laskavost Titova, KV 621). Císařovna a čerstvě korunovaná česká královna Marie Ludovica se údajně o tomto dílu vyjádřila jako o německém svinstvu („una porcheria tedesca“). To, že se Mozartův „Titus“ stále hraje, potvrzuje, že někteří potentáti mohou být korunovanými rovněž ve smyslu „My to odvoláváme a prohlašujeme svorně, že císařpán není vůl, že je korunovanej!“
Blízký vztah Duškových a Mozartových dokládá mimo jiné i to, že František a Josefína po Mozartově smrti převzali na kratší dobu výchovu jeho dvou malých synů Karla Thomase (1784-1850, později úředník) a Franze Xavera (1791-1844, dobrý klavírista, skladatel). Ve Vídni Mozarta pohřbili do společného hrobu pro nemajetné pěkně po „josefínsku“, tj. v pytli. Je třeba však podotknout, že tento způsob pohřbů nebyl v oné době vůbec výjimečný a Mozart byl ve Vídni znám a uznáván především jako klavírní virtuos. Jeho Don Giovanni byl příliš tuhou stravou pro zuby lehkovážných Vídeňanů a když Figaro zpíval „Se vuol ballare signor contino“ (Chce-li si pan hrabě se mnou skočit), namyšlení vídeňští aristokraté se cítili dotčeni. Mozart byl ovšem dvorním kapelníkem a jako dvořan měl na slušný pohřeb nárok.
Vyprávěnka o tom, že Salieri Mozarta otrávil, je sice známá, avšak na pravdě se nezakládá. A. S. Puškin napsal v r. 1831 krátkou aktovku „Mozart a Salieri“, která se stala základem jak pro operu Rimského-Korsakova, tak pro divadelní hru Petera Shaffera a pro slavný Formanův film. Zde tedy platí totéž, co řekl Jirásek o svém románu Temno: „Mé Temno, to není historie, to je jen román.“ Pravda je taková, že Antonio Salieri (1750-1825) byl kvalitní skladatel a výborný pedagog, koneckonců jeho žáky byli např. mladý Beethoven a rakouský klavírista a skladatel z Bratislavy Johan Nepomuk Hummel. Měl-li Mozart se Salierim spory, šlo o běžné půtky a intriky mezi umělci. Inteligentní Mozart však zcela jistě svého italského konkurenta za pouhého přičinlivého, pilného komponistu bez nadání nikdy nepokládal a pan dvorní skladatel mluvil o Mozartovi vždy s úctou a jeho díla zařazoval na koncertní programy.
Pro paní Josefínu složil jednu árii rovněž mladý Beethoven. Známá je pod názvem „Ah, perfido“, Dušková ji provedla na veřejném koncertě v r. 1796 v Lipsku. Skladba je sice věnována hraběnce Josefině Clary-Aldringen, avšak muzikologové vědí, že Beethoven ji skládal přímo pro Josefínin hlas. Ve své době byla Dušková jednou z neznámějších pěvkyň, důstojnou předchůdkyní Terezy Stolzové, Klementiny Kalašové a Emy Destinové. Nikdy nepřijala angažmá v nějakém divadle či u dvora, vystupovala sama, „na vlastní pěst“. V soudobém tisku se o ní psalo v superlativech, její přezdívka byla „česká Gabirielli“ (podle slavné italské sopranistky Cateriny Gabrielli, 1730-1796). V Praze ji také občas nazývali „krásnou lovkyní, krásnou Atalantou.“
A nyní několik poznámek na závěr. V odborné zahraniční literatuře dochází občas ke zmatkům. Češtiny neznalí milovníci staré hudby zaměňují příjmení Dušek (Dusek, Dussek) a Dusík. Jan Ladislav Dusík (Dussek, 1760-1812) byl klavírním virtuózem a skladatelem z přelomu 18. a 19. století. Narodil se v Čáslavi a i méně zdatní pianisté se dříve, či později dopracují k jeho sonatinám.
F. X. Dušek umírá v r. 1799, to už jeho finanční situace byla nedobrá a Bertramka byla prodána. Paní Josefína se odebrala na onen svět, jak již uvádím v úvodu, v Praze dne 8. 1. 1824. Dle vševědoucího internetu byl tehdy čtvrtek. Duškovi mají hrob, ovšem pouze symbolický. Je na Malostranském hřbitově a náhrobek při zdi k ulici Duškova pochází z roku 1856, neboť ten původní zanikl.
Na hřbitově jsem se byl včera odpoledne podívat. Na náhrobku Duškových byly květiny, neboť „Spolek Malostranský hřbitov“ si připomněl dvousetleté výročí úmrtí české Gabirielli a krásné Atalanty, paní Josefíny Duškové, pietním shromážděním.
Hrom manželů Duškových
Takže nobelista Jaroslav Seifert, autor drobné sbírky veršů „Mozart v Praze“, se naštěstí lehce mýlil, když napsal: „Chci vzbudit mrtvou, jít jí vstříc. Už kolem všechno zavál čas a nikdo z živých nevzpomíná. Zapomněla ji sama hlína, kde zasypán byl její hlas. A nikdo nepřináší vzkaz, kde leží mrtvá Josefína. Už kolem všechno zavál čas a nikdo z živých nevzpomíná.“
Zdroje: vlastní vědomosti, dále WIKIPEDIE a ČR 2 - Toulky českou minulostí (díly 603 a 604)
