Článek
Po celodenní konferenci jsem se těšila jen na sprchu, teplý čaj a klid. Do hotelu to mělo být deset minut autem. Venku pršelo, tramvaje jezdily nepravidelně, a tak jsem mávla na první taxík.
Nasedla jsem, řekla adresu a připoutala se. Řidič — muž kolem padesátky s hlasem jako z rozhlasové pohádky — přikývl, zabručel a rozjeli jsme se.
Asi po dvou minutách jízdy se mě zeptal:
„To je támhle ten hotel u parku, že jo?“
„Ne, u druhé zastávky tramvaje. Ten žlutošedý, s kruhovým vjezdem.“
Zamručel něco nesrozumitelného, chvíli mlčel, a pak zničehonic pronesl:
„No jo… ženský nikdy pořádně neví, kam jedou.“
Zamrzla jsem. Ne proto, že by mě něco takového překvapovalo. Ale protože jsem si právě uvědomila, že on neví, kam jede.
Zatáčel, bloudil, jednou přejel křižovatku, kde měl odbočit. Pak zastavil na červenou, vzal do ruky telefon a začal listovat aplikací.
„Ten hotel, co jste říkala… to je nějakej novej, ne?“
„Není. Funguje už šest let,“ odpověděla jsem klidně. „A nebyla jsem si úplně jistá, že trefíte, tak jsem si trasu předem uložila.“
Podíval se do zrcátka. Možná čekal, že budu ztracená, bezradná. Ale já vytáhla mobil, otevřela mapu a klidným hlasem řekla:
„Teď doprava, na konci ulice doleva. Pak dvě křižovatky rovně a jste tam.“
Nepřekvapilo mě, že poslechl. A ani že po chvíli úplně zmlkl. Jeho drzost se rozplynula stejně rychle jako ranní mlha.
Když jsme zastavili u hotelu, podíval se na mě bez slova.
„Tohle je on,“ řekla jsem, a sáhla po kabelce.
Vzala jsem účtenku, zaplatila přes aplikaci a než jsem vystoupila, podívala se na něj naposled.
„Příště se ženské nejdřív zeptejte. Možná vás dovede přesně tam, kam potřebujete.“
Není to o pomstě. Ani o uražené ješitnosti. Je to o drobných situacích, které se dějí každý den – a které si možná mnozí ani neuvědomují.
Poznámky o tom, co „ženy neumí“, jsou pořád součástí běžného rozhovoru. Vtipy o řízení, o orientaci, o technice.
A přitom je to jednoduché – důvěra není o pohlaví. Je o tom, kdo ví, co dělá.
Ten večer jsem si sedla na postel, pustila si seriál a zasmála se.
Ne protože bych byla škodolibá. Ale protože mě těšilo, že jsem si v té chvíli věřila.
A že ať už si kdo chce co chce myslí o „ženské orientaci“, já tu svou našla – doslova i obrazně.
