Článek
Šla jsem do muzea spíš ze zvědavosti než z opravdového zájmu. Odpoledne jsem měla čas, venku pršelo a výstava „Portréty zapomenutých žen“ zněla jako dobrý způsob, jak se schovat před deštěm i před vlastními myšlenkami.
Procházela jsem sály, četla jména, datace, osudy žen, o kterých se dnes už nikde nemluví. A pak jsem uviděla ji.
Zůstala jsem stát.
Nevěděla jsem, co říct, co si myslet, co cítit.
Z obrazu na mě hleděla žena, kterou jsem znala celý život.
Moje matka.
Byla tam – s jemným úsměvem, jaký mívala na starých fotografiích. Vlasy spletené do drdolu, který jsem jí sama kdysi česávala. A oči – ty její hluboké, zvláštní oči, které mi vždy připadaly „jiné“.
Název obrazu?
„Helena, 1924.“
Autorka: neznámá.
Místo nalezení: podkroví v domě kdesi v jižních Čechách.
Zírala jsem na tu dataci.
1924.
Ale moje matka se narodila až v roce 1952.
To přece nedává smysl.
Zapsala jsem si katalogové číslo, pořídila fotku a hned druhý den jsem ji konfrontovala.
„Mami, víš o tomhle něco?“
Ukázala jsem jí fotku z muzea.
Zbledla.
Doslova.
Vypadla jí lžička z ruky.
„Kde jsi to vzala?“
„V muzeu. Je to obraz z roku 1924. A ta žena… to jsi ty. Nebo tvoje dvojče.“
Dlouho mlčela. Pak vstala a bez jediného slova odešla do ložnice.
Trvalo mi několik dní, než se k tomu vrátila.
Nakonec mi řekla, že její matka – moje babička – ji adoptovala jako miminko. Nikdy jí prý neřekla pravdu, jen že „byla nalezena“. Když se jí jednou zeptala víc, dostala pouze starý stříbrný přívěsek a větu:
„Pocházíš odjinud, ale neznamená to, že sem nepatříš.“
Zkusila jsem hledat. V muzeu mi moc říct nechtěli, ale jedna kurátorka mi po pracovní době šeptem naznačila, že malířka portrétu zmizela krátce po dokončení obrazu. A že Helena z obrazu údajně nikdy neexistovala v žádné matrice.
Žádné rodné číslo, žádný záznam.
Jenom obraz.
A pod ním známý obličej – mojí matky.
Dnes už mám ten obraz doma. Muzeum ho prodalo v aukci o pár měsíců později. Nikdo jiný o něj neměl zájem.
Visí u mě v ložnici. A občas, v nočním světle, mám pocit, že oči té ženy mě sledují trochu jinak. Ne hrozivě – spíš se smutkem, možná s očekáváním.
Nevím, kdo byla. Nevím, odkud pochází naše krev. Ale od té chvíle vím, že ne všechny příběhy v rodině začínají narozením.
Některé začínají obrazem.
Chceš, aby měl text realističtější nebo víc mysteriózní závěr? Můžeme přidat motiv reinkarnace, tajného příbuzenství, nebo nechat věci nevysvětlené. Navrhnu také titulek do formátu Seznam Médium, například:
„Zírala jsem na obraz ženy z roku 1924. Vypadala přesně jako moje matka – ale narodila se o 28 let později“
