Článek
Kancelář měli na třetím patře staré činžovní budovy, úzké chodby, vysoké stropy, všude ten zvláštní zápach starého dřeva a plechu z topení. Můj stůl byl u okna, hezké místo. Šéfová paní Horáková mi řekla: „Tohle bylo místo Lucie. Odešla docela náhle, ale zásuvky určitě vyprázdnila. Jestli tam něco najdeš, prostě to vyhoď.“
Lucie. Jméno, které mi nic neříkalo. V kanceláři o ní skoro nemluvili. Když jsem se zeptala, proč odešla, kolegyně Jitka jen krčila rameny. „Prostě jednoho dne nepřišla. A už se nevrátila.“
„Vůbec?“ podivila jsem se.
„Ani nezvedla telefon. Paní Horáková jí poslala výpověď mailem. Řekla, že asi měla nějaké osobní problémy.“
První týden jsem zásuvky neotevírala. Nepotřebovala jsem je. Měla jsem vlastní zásoby kancelářských potřeb, notebook jsem dostala nový. Ale pak, když jsem hledala sponky, jsem sáhla do horní zásuvky.
Byla prázdná. Stejně jako prostřední. Jen ve spodní, úplně vzadu, něco bylo.
Obálka. Hnědá, formát A5, bez popisu. Cítila jsem váhání - měla bych to otevřít? Možná to byla Luciina soukromá věc, něco, co si prostě zapomněla vzít. Ale zvědavost byla silnější.
Vytáhla jsem z obálky fotografie. Asi deset jich tam bylo. Všechny ukazovaly stejnou věc: naši kancelář. Ale vyfocené… zvláštně. Z úhlů, ze kterých by normální člověk nefotil. Jedna byla focená zespodu, z podlahy, směrem nahoru ke stropním svítidlům. Další z výšky, jako by někdo stál na židli a fotil dolů na prázdné stoly. Třetí zblízka na stěnu, tak blízko, že byl vidět jen kousek omítky a pár prasklin.
Ale to nebylo to nejhorší.
Na každé fotografii bylo něco napsáno. Stejným písmem, modrým fixem, přes samotnou fotku.
„Sledují mě odsud.“
„Ve zdi něco je.“
„Zvuky přestávají, když se pohnul.“
„Pozná, kdy se dívám.“
„Nesmím zavřít oči.“
Ruce se mi roztřásly. Položila jsem fotky na stůl, řadě vedle sebe. Srdce mi bušilo. Co tohle mělo znamenat? Lucie měla nějakou paranoidní poruchu?
Poslední fotka byla jiná. Nebyla z kanceláře. Byla to selfie. Lucie - předpokládala jsem, že je to ona - měla tmavé vlasy, bledou pleť, vyčerpané oči s těžkými kruhy. Za ní bylo vidět kus obyčejné zdi, bílá barva. Vypadalo to jako byt, nějaký pokoj.
Přes její tvář bylo napsáno: „Přišlo to se mnou domů.“
Zavřela jsem oči, snažila se se zklidnit. Lucie zjevně měla nějaké problémy. Psychické. To vysvětlovalo, proč zmizela, proč nepřišla do práce. Možná skončila v nemocnici, možná se prostě odstěhovala. Tohle všechno nemělo nic společného se mnou.
Měla jsem ty fotky vyhodit. Ale místo toho jsem je vrátila zpátky do obálky a uložila do zásuvky. Nevím proč. Možná jsem si myslela, že kdyby se Lucie vrátila, mohla by je chtít zpátky.
Ten večer jsem zůstala v práci déle. Musela jsem dodělat měsíční uzávěrku. Kolem šesté všichni odešli. Zůstala jsem sama. Kancelář byla tichá, jen občasné praskání topení a vzdálené zvuky aut z ulice.
Seděla jsem nad počítačem, když jsem to uslyšela. Škrábání. Jemné, sotva znatelné. Přicházelo to ze zdi za mnou. Otočila jsem se. Zeď vypadala normálně - stará omítka, pár prasklin, nic zvláštního.
Škrábání pokračovalo. Pravidelné, stejné. Jako by něco… nebo někdo… dloubl nehty do omítky.
Vstala jsem, srdce se mi rozbušilo. „Haló?“ zavolala jsem hloupě. Jako by někdo měl odpovědět.
Zvuk ustal.
Čekala jsem. Minutu. Dvě. Nic. Vrátila jsem se k počítači, ale nemohla jsem se soustředit. Vytáhla jsem obálku se záznamy. Znovu jsem si prohlédla tu fotografii stěny focené zblízka.
A pak jsem to viděla. Prasklina na fotce. Stejná prasklina, kterou jsem viděla na zdi za sebou. Úplně stejný vzor.
Lucie fotila přesně tohle místo.
Vstala jsem, přišla ke zdi, dotkla se jí. Omítka byla studená, drsná pod prsty. Našla jsem tu prasklinu. Byla tu, přesně tam, kde byla na fotce. Naklonila jsem se blíž.
A uslyšela jsem to znovu. Škrábání. Přímo za omítkou. Tentokrát blíž. Silnější.
Couvla jsem. Příliš rychle, převrátila jsem židli. Ta se s rachotem svalila na zem.
Zvuk ze zdi ustal.
Čekala jsem, dýchala jsem rychle. Nic. Ticho. Možná to byly jen krysy. Stará budova, určitě tu jsou krysy. To by dávalo smysl. Lucie byla prostě paranoidní, vymýšlela si.
Ale pak jsem uslyšla něco jiného. Tichý zvuk. Jako… dýchání. Pomalé, pravidelné. Přicházelo ze zdi.
Popadla jsem kabát a tašku a utíkala z kanceláře. Ani jsem neztratila čas zamykáním. Běžela jsem po schodech dolů, ven do noci, a nezastavila jsem se, dokud jsem nebyla v autě.
Ráno jsem se vrátila. Přede dnem to všechno vypadalo směšně. Staré budovy dělají zvuky. Byla jsem unavená, stresovaná z nové práce. Přelétla jsem si to.
Ale když jsem otevřela zásuvku, obálka tam nebyla.
„Hledáš něco?“ zeptala se Jitka.
„Byla tady taková hnědá obálka…“
„A, tu jsem vyhodila,“ řekla. „Ráno jsem viděla, že ti vypadla ze stolu. Byla prázdná, tak jsem ji hodila do koše.“
„Nebyla prázdná,“ začala jsem, ale zarazila jsem se. Co jsem měla říct? Že tam byly fotky, fotky se zneklidňujícími nápisy?
„Určitě to nebyla nic důležitého,“ usmála se Jitka a vrátila se k práci.
Měsíc už tady pracuju. Přestěhovali mě k jinému stolu, ke dveřím. Řekla jsem, že nesnáším sedět u okna. Paní Horáková to vzala, i když se divila.
Stále slyším to škrábání. Hlavně večer, když zůstanu déle. Vždycky ze stejného místa. Někdy si myslím, že je to silnější. Blíž povrchu.
Včera jsem našla v koupelně ve firmě nápis na zrcadle. Napsaný prstem v kondenzaci od horké vody: „Neotevírej zásuvku.“
Dnes jsem dostala mail. Od neznámé adresy. Bez textu, jen příloha. Fotografie.
Já. Sedící u stolu. Focená ze zdi za mnou.
Zítra dávám výpověď.
