Článek
Malá IT firma na okraji Brna, neformální atmosféra, milí lidé a stabilní tým. Byla jsem nervózní, ale připravená. Jmenovka na stole říkala „Eva Kovářová“, stejně jako v e-mailu i na pracovní smlouvě. Všechno probíhalo normálně – první den, představení týmu, přístupové údaje.
Jenže hned po obědě mě jeden z kolegů, Martin, zastavil na chodbě.
„Ty jsi zpátky?“ zeptal se s úsměvem.
„Prosím?“ nechápala jsem.
„No… říkali jsme si, jestli se ještě někdy vrátíš. Ale musím říct, že ti to sluší.“
Nechtěla jsem být neslušná, ale byla jsem přesvědčená, že si mě s někým spletl.
„Asi si mě pletete. Jsem tu první den,“ usmála jsem se.
Martin se zatvářil zmateně, ale dál se nevyptával.
Ve tři hodiny mě personalistka zavedla do archivu, kde jsem si měla vyzvednout kartu do systému. Seděl tam starší pán, správce databází. Když mě uviděl, ztuhl.
„No to snad…“ zašeptal.
„Stalo se něco?“
Beze slova se natáhl k šuplíku, vytáhl z něj složku a rozložil přede mě fotku.
Na ní byla žena, která vypadala… přesně jako já. Stejné vlasy. Stejný úsměv. Stejné oči.
„To jste přece vy,“ řekl.
„Ne, to nejsem. Nikdy jsem tu nepracovala.“
Ukázal na zadní stranu fotky. „Lucie Blahová. Nástup: březen 2018. Odchod: září 2020.“
Byla jsem v šoku. Nepoznala jsem jméno, nikdy jsem v tom roce v této firmě nebyla. Ale ta fotka – byla děsivě přesná.
„To není možné. Nemám žádnou dvojčata. Ani sestru.“
„Lucie odešla ze dne na den,“ zamumlal. „Nikdo nevěděl proč. Napsala e-mail, že končí, a od té doby se neozvala.“
Vrátila jsem se domů otřesená. Celou noc jsem přemýšlela, co to znamená. Mám dvojnici? Nebo nějaké podivné spojení s minulostí, o kterém nevím?
Další den jsem si v práci sedla s Martinem na kafe a všechno mu řekla. Jen se zamračil.
„Víš, ono to bylo tehdy divný. Lucie byla fajn, ale tajemná. Nikdo o ní nic moc nevěděl. A těsně předtím, než odešla, se prý ptala, jestli může změnit jméno v systému. Prý kvůli soukromí.“
Zadíval se mi do očí:
„A jsi si jistá, že nejsi… třeba příbuzná? Nebo že ti o ní doma neříkali?“
„Jsem si jistá,“ řekla jsem tiše. Ale vnitřně jsem si už tak jistá nebyla.
Ten večer jsem zvedla telefon a zavolala matce.
„Mami, měla jsem někdy… sestru?“
Dlouho bylo ticho. Pak přišlo:
„Ne, Evo. Nikdy jsi neměla sestru.“
Ale něco v jejím hlase mě přesvědčilo o opaku. Zavěsila rychle, vyhýbavě.
Začala jsem hledat. Zjistila jsem, že Lucie Blahová skutečně existovala. Byla narozená o rok dřív než já. Ve stejné porodnici. A její rodné číslo bylo jen o dvě čísla od mého.
Jak je to možné?
Možná nikdy nepřijdu na pravdu. Ale když dneska jdu do práce, kolegové mi neříkají Eva. Nevědomky mi stále občas řeknou „Lucko“. A já už jim to nevymlouvám.
Možná někdy člověk není tím, za koho se považuje. A někdy se minulost přihlásí ve chvíli, kdy ji čekáme nejméně.
