Článek
Pracoval jsem jako projektový manažer ve středně velké firmě, která se rozhodla „škálovat“.
To slovo jsem tehdy slyšel pětkrát denně.
„Musíme škálovat.“
„Potřebujeme být rychlí.“
„Příležitosti nečekají.“
A s tím přišel i nový vedoucí. Energický typ. Bývalý konzultant.
Všechno dělal v pohybu, mluvil rychleji než jeho PowerPointy a věřil, že pomalost je slabost.
Moje tempo?
Řekněme… zkoumavé.
Nezdržoval jsem. Jen jsem si nehrál na to, že všechno vím za tři minuty.
Zajímal mě kontext. Detaily. Lidé na druhé straně smluv.
Než jsem něco podepsal, chtěl jsem to pochopit.
To šéf nesnášel.
„Zas to analyzuješ? Nejsme univerzita!“
Jednou se ke mně naklonil s poznámkou:
„Víš, proč jsi pořád na své pozici? Protože přemýšlíš tak dlouho, až tě všichni předběhnou.“
To mě trochu píchlo.
Ale ne tolik, jako když dodal:
„Rychlost je všechno. Rychlí lidé dělají byznys. Ti pomalí ho komentují.“
Pak přišel ten kontrakt
Velký klient. Velký objem. Zdánlivě skvělá nabídka.
Šéf byl nadšený – „Tady to musíme vzít. Jinak to vezme konkurence.“
Dali mi tři dny na rozhodnutí. Ideálně méně.
Začal jsem číst, kontrolovat podmínky.
A už po pár hodinách jsem viděl varovné signály:
- Extrémně přísné sankce za nedodání.
- Náklady, které byly výrazně podhodnocené.
- Nedoložené údaje o výstupech.
Připomínalo to lesklý obal, který schovává ošklivý vnitřek.
Šéf tlačil: „Podpiš to. Když to nevezmeme, vypadáme jako srabi.“
Jenže mně to nehrálo.
Ten kontrakt byl jako balíček dynamitu zabalený v dárkovém papíru.
Odmítl jsem ho schválit.
Šéf zuřil.
„Tohle je sabotáž!“ řval.
„Kdybych to měl v ruce já, už to jede!“
O tři týdny později přišla zpráva
Konkurence kontrakt podepsala.
Všichni vypadali jako vítězové… asi tak měsíc.
Pak přišlo první zpoždění. Druhé. Soudní spor. Penále.
Z projektu se stala černá díra na peníze a reputaci.
My zůstali bokem.
A já?
Najednou jsem nebyl ten pomalý – byl jsem ten rozvážný.
Šéf mi jednou v kuchyňce řekl:
„No… měl jsi pravdu. Ale příště zkus být rychlejší, jo?“
Usmál jsem se.
„Rychlost je fajn. Ale jen když víš, kam běžíš.“
Dnes?
Vedoucí je už pryč.
Impulzivnost mu vydržela do dalšího propadáku.
Já zůstal.
Postoupil jsem. A dnes se mě ptají na názor dřív, než začnou jednat.
Závěr?
Rozvážnost není slabost.
Pomalejší neznamená horší.
Někdy ti právě tohle tempo umožní vidět, kam ostatní padají po hlavě.
A jestli tě někdo nazývá pomalým, jen proto, že přemýšlíš?
Zachovej klid.
Možná jim jednou zachráníš zadek – jen o tom ještě nevědí.
