Článek
Nosit mi kávu do postele, psát mi zprávy, jestli jsem v pořádku, překvapovat mě květinami jen tak. Připadala jsem si jako hrdinka romantického filmu. Kamarádky mi záviděly a já jsem se usmívala s pocitem, že jsem konečně našla „toho pravého“.
První facka přišla po půl roce. Hádali jsme se kvůli hlouposti – chtěla jsem jít s kamarádkami ven, on měl pocit, že ho zanedbávám. Nejdřív jsem si myslela, že mě jen odstrčil, ale pak jsem ucítila pálení na tváři. Zůstal stát, dýchal těžce a pak se rozplakal. Prosil mě o odpuštění, říkal, že to byl zkrat, že už se to nikdy nestane. A já jsem mu uvěřila. Vždyť přece jinak byl tak hodný.
Jenže se to stalo znovu. Ne hned, ale postupně. Křik, výčitky, slova, která bolela víc než rány. A pak zase omluvy, dárky, sliby. Ocitla jsem se v kruhu, ze kterého nešlo ven. Věděla jsem, že to není v pořádku, ale zároveň jsem se styděla. Jak bych to mohla říct rodičům, kamarádkám? Vždyť oni si mysleli, že máme perfektní vztah. Že já jsem šťastná.
Hanba byla horší než strach. Strach jsem cítila, když se blížil ke mně s těma očima, ve kterých jsem poznala, že už je pozdě couvnout. Ale hanbu jsem nosila každý den – když jsem si musela vymýšlet historky o tom, odkud mám modřiny. Když jsem se sama sebe ptala, proč si tohle nechávám líbit. Jestli nejsem slabá, jestli si to vlastně nezasloužím.
Rok jsem mlčela. Nikomu jsem nic neřekla. Žila jsem dva životy – ten venku, kde jsem se usmívala, chodila do práce, sdílela fotky na Instagramu, a ten doma, kde jsem chodila po špičkách, abych ho nevyprovokovala. Naučila jsem se odhadovat, podle tónu jeho hlasu, jestli bude večer klidný, nebo peklo.
Zlom nastal paradoxně při maličkosti. Jednou večer mě udeřil a já spadla na zem. Ležela jsem tam a místo bolesti jsem cítila vztek. Uvědomila jsem si, že jestli teď nevstanu a něco neudělám, zůstanu takhle celý život. Druhý den jsem sebrala odvahu a svěřila se kolegyni. Bylo to poprvé, kdy jsem ta slova řekla nahlas: „On mě bije.“
Bylo to děsivé, ale zároveň osvobozující. Kolegyně mě objala, neodsoudila. Pomohla mi najít kontakty na organizaci, která se věnuje obětem domácího násilí. Tam jsem zjistila, že to, co se mi dělo, není moje vina. Že v tom nejsem sama.
Dnes už s ním nežiju. Nebylo to jednoduché – odejít, řešit policii, vysvětlovat rodině. Ale dokázala jsem to. Nejsem ještě úplně v pořádku, pořád ve mně zůstává strach, že se někde objeví. Ale už vím, že mlčet byla ta nejhorší chyba.
Píšu tohle, protože možná někdo, kdo teď čte můj příběh, právě prochází tím samým. A možná má pocit, že je slabý, že to musí vydržet. Chci říct jediné: nejste sami. A hanba není vaše, ale jeho.
