Článek
Zachová klid, zapne se mu „záchranářský mód“ a všechno zvládne.
Ale pravda je jiná. Když jsem slyšel ten křik, srdce mi málem vyletělo z hrudi. A stejně jsem skočil.
Bylo to koncem srpna. Poslední horký víkend prázdnin.
Jeli jsme s kamarády na přehradu. Gril, muzika, lehké pivo, smích.
Nikdo se nekoupal daleko od břehu – voda už byla chladná, prázdniny skoro za námi.
A pak se to stalo.
Dětský výkřik. Ale jiný. Ostrý, trhaný.
Zvedl jsem hlavu. Kousek dál, směrem k bójkám, bylo vidět malé tělo, jak mizí a zase se vynořuje.
Nečekal jsem. Skočil jsem z mola, ani jsem nesundal tričko. V tu chvíli se zastaví myšlenky. Neřešíš. Jen plaveš.
Když jsem k němu doplaval, byl už pod hladinou. Sáhl jsem po něm naslepo. Cítil jsem ruku – maličkou, mokrou, klouzavou. Chytil jsem ji a táhl nahoru. Dítě – asi sedm let – lapalo po dechu, šílený pohled. Nevěděl jsem, jestli mě vnímá.
A tehdy přišla panika. Ne jeho – moje.
Došlo mi, že jsme dál, než jsem myslel. Proud byl silnější, těžký od studené vody. Dítě se mě drželo, ale táhlo mě dolů. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Ruce se mi začaly třást.
Poprvé v životě jsem si řekl, že to možná nedám.
A že tohle by byl zatraceně absurdní konec.
Naštěstí mě zahlédli dva kluci z vedlejší skupinky. Jeden skočil do vody, druhý běžel pro pomoc.
Za minutu byli u nás. Pomohli mi vytáhnout malého na břeh. Plakal. Já taky. Ale nevěděli jsme, kdo z nás víc.
Později se ukázalo, že utekl rodičům. Chtěl jen „zaplavat za bójky“. Neuměl plavat pořádně.
A já? Dostal jsem krátkou návštěvu na pohotovosti kvůli podchlazení a vyčerpání.
Ale hlavně – jiný pohled na život.
Lidi mi pak říkali, že jsem hrdina. Ale já jsem si to tak nepřipadal.
Byl jsem obyčejný chlap, který měl v tu chvíli na výběr – a skočil. Nic víc. A možná ani nic míň.
Od té doby se dívám na svět jinak.
Ne jako někdo, kdo „zachránil dítě“, ale jako někdo, kdo na chvíli poznal hranici. Tu mezi životem a vodou. Mezi rozhodnutím a strachem.
A víte co? Možná to potřebuje každý aspoň jednou zažít.
Ne proto, aby se bál. Ale aby pochopil, jak cenné je nadechnout se. A žít.
