Článek
Předchozí text na toto téma se věnoval okolnostem, díky kterým nás průběh primárek nasměroval k opakování duelu Biden versus Trump. Oba kandidáti ještě nejsou oficiálně potvrzeni svými stranami a naopak může zasáhnout vyšší moc ve formě výrazného zhoršení zdravotního stavu některého z nich, případně ještě specificky Bidena by mohl dostihnout jeho chabý výsledek z první debaty vedoucí potenciálně až k jeho vystřídání jiným kandidátem (a obzvláštní známkou punku by bylo, pokud by to učinil kolem 15. července, aby tak odvedl mediální pozornost od Trumpovy show na republikánském sjezdu). Prozatím (psáno 5. července 2024) to však vypadá, že republikáni i demokraté budou spíše „hrát na jistotu“ a navzdory rizikům z toho plynoucím vsadí na „osvědčené borce“, i když demokratický sjezd, jenž jejich kandidáta oficiálně potvrdí bude až v polovině srpna, tj. času na Bidenovo vystřídání je ještě relativně dost. Toto přirozeně vede ke spekulacím, zda se s opakováním souboje z roku 2020 bude opakovat i jeho výsledek. Situace je nyní více dynamická, než byla ještě před pár měsíci, nicméně z laického pohledu mi situace před volbami v roce 2024 připadá následovně:
Biden a jeho břímě
Biden je starý, ne zrovna fit fyzicky ani mentálně a není extra populární. Navíc s sebou je nucen vláčet břímě zvané Kamala Harrisová, která byla vybrána na pozici viceprezidentky méně kvůli svým schopnostem a více kvůli uspokojení rasových (a rasistických, byť maskovaných termínem „diverzita“) kvót coby „správnými názory“ oplývající „barevná žena“ a budoucí nástupkyně „starého bílého muže“ Bidena. Tento výběr se tak úplně nepovedl.
Většina fanoušků rasového třízení z Demokratické strany přirozeně v případě Harrisové velkoryse přehlédla (až na ty radikálnější z nich, kteří si stěžovali, že Harrisová je „málo černá“), že jejich „afroamerická“ favoritka je z poloviny Indka a černoška sotva ze čtvrtiny, neboť z „pokrokového“ hlediska je považováno za důležitější, jak se kdo cítí, než kým reálně je – viz například Rachel Dolezalova coby „černoška“ (kombinace afroúčesu a makeupu) středoevropského původu a demokratická senátorka Elizabeth Warrenovácoby samozvaná indiánka (přičemž obě jmenované na tomto základě neopomněly čerpat výhody pro „menšiny“). Ovšem větším problémem je skutečnost, že v politické neobratnosti a voličské neoblíbenosti Harrisová značně překonává i Bidena. Navíc je zde ještě riziko Bidenova nedokončení druhého funkčního období, z čehož vyplývá, že Harrisová bude v takové situaci vnímána více jako kandidátka na nejvyšší funkci a nikoli jako „pouhá“ viceprezidentka. Zároveň by však její vystřídání někým jiným bylo přiznáním slabosti a popřením výše naznačené naděje, a proto k němu nedojde.
Trumpova regrese a Thomas Sowell
Biden má tedy svá nejlepší léta zjevně za sebou a jeho fyzická i mentální kondice klesá, což představuje značný handicap přímo i nepřímo (viz předchozí odstavec). Na druhou stranu však Trump není o mnoho mladší. Přirozeně se lze utěšovat ve stylu „věk je jen číslo“, ale i u Trumpa můžeme pozorovat podobnou regresi, jako u Bidena, byť s poněkud rozdílnými projevy.
Výstižně to shrnul proslulý Thomas Sowell, jehož rozhodně nelze označit za příznivce demokratů a který naopak doslova desítky let na základě empirických dat kritizoval jejich oblíbené aktivity, jako je třeba afirmativní akce, a který otevřeně varoval před „woke“ politikami v době, kdy toto slovo ještě nikdo neznal a kdy se to týkalo jen „pár neškodných radikálů na univerzitách“. V rozhovoru z března 2018 Sowell říká: „Musím opravit své dřívější vyjádření, že Donald Trump prostě nikdy nedospěl. Nedávno jsem viděl video rozhovoru s Trumpem z doby, kdy mu bylo něco přes třicet let, a konstatuji, že Trump byl v té době velmi dospělý. A je to strašidelné. Protože kolik lidí je více dospělých ve třiceti než v sedmdesáti? A sledujeme-li tento trend, jak moc můžeme být optimističtí v tom, že v následujících letech se stane dospělejším?“ (Volně přeloženo podle vyjádření v tomto rozhovoru od 30:50. Jsou tam použita slova „grown up“ a „matured“, tedy je evidentně míněna otázka psychické vyspělosti. – pozn. J.Z.)
Sowell své vyjádření v následující větě zmírnil ve smyslu, že Trump se obklopil schopnými lidmi, jako je třeba ministr obrany James Mattis, a tedy, pokud jim bude naslouchat, nebude to tak zlé. Signifikantní je, že s většinou těchto lidí se Trump rozešel ve zlém, včetně svého viceprezidenta. Typický je příklad Mattise, jenž pro neshody s Trumpem nabídl svou rezignaci ke konci února 2019, ale Trump následně považoval za nutné mu dát výpověď k 1. lednu 2019, protože zjevně cítil potřebu mu ukázat „kdo je tu šéf“. A poté se do konce Trumpova funkčního období (tedy do roku 2020) v této důležité pozici vystřídaly ještě čtyři další osoby.
Na Sowellovu otázku ohledně trendu v Trumpově vyspělosti pak odpovídají události po volbách v roce 2020, kdy se Trumpovi podařilo selhat v tom, co nakonec zvládl i takový „velikán“ jako „mistr klimatických předpovědí“ Al Gore (viz volby v roce 2000 a proslulé přepočítávání hlasů na Floridě).
2020 versus 2024
Nadto platí, že Američané jsou všeobecně velmi kompetitivní a mají málo pochopení pro „losery“. Jistě, Trump se prezentuje jako celoživotní vítěz vždy a ve všem, ale s Bidenem prohrál. Přirozeně to zkouší maskovat legendou o „ukradených volbách“, což na část voličů funguje. Bohužel však zrovna na ty, kteří by i bez toho Trumpa volili za všech okolností a kteří netvoří většinu voličů. Mimo okruh skalních příznivců Trumpa už to tak jasné není. Kromě toho, i když přijmeme tezi o „ukradených volbách“, z logiky věci by šlo o těsný volební výsledek. A pochybuji, že by průměrného Američana nějak zvláště dojaly klausovsky laděné řeči o „nevýhře“.
To je přirozeně spekulativní, ale určitou indicií mohou být volby v roce 2022. Ve volbách v „poločase“ obvykle prezident a jeho strana příliš nezáří. A Biden ani tehdy nebyl extra populární, měl za sebou ústup z Afghánistánu i rozjetou pomoc bránící se Ukrajině. Naopak Trump ještě nebyl obžalován a byl už aktivní ve vnitrostranické politice, kde v primárkách protlačil řadu svých kandidátů. A přesto část z nich neuspěla a další část, ačkoli kandidovala v silně republikánských oblastech, měla nečekané obtíže při získání mandátu. Celkově se tedy nekonala žádná tsunami, nýbrž jen malá vlnka, kdy se republikánům jen těsně podařilo získat většinu ve Sněmovně, zatímco v Senátu dokonce mírně posílili demokraté.
Volby v roce 2024 přirozeně nebudou zcela stejné jako v 2020 a to platí i pro oba hlavní kandidáty. Biden je zjevně o dost senilnější než dříve, což vzhledem k jeho věku není překvapivé. Trump je o něco mladší, ale což není ale velká útěcha, zejména jelikož u něho, jak to naznačil Thomas Sowell, se stárnutí projevuje sice odlišně, ale rovněž negativně. K tomu všemu měl v předchozích volbách Trump pověst neřízené střely, která pravděpodobně odradila část voličů. Tento handicap byl patrně větší v roce 2016, kdy byl Trump neznámou veličinou, než před volbami 2020, kdy už bylo jasnější, co od něj lze čekat. Ale stejně tento pozitivní vývoj nestačil k druhému vítězství. Navíc po volbách 2020 Trump zrovna nezazářil, popustil uzdu svému narcismu a svou image neřízenosti a neodpovědnosti výrazně posílil.
Kromě toho v roce 2020 Trump měl za sebou čtyři roky relativně úspěšné politiky a podařilo se mu zmobilizovat nečekané množství republikánských voličů (shrnutí zde, historické srovnání viz zde, i když jeho výsledky jsou přirozeně ovlivněny rostoucím počtem obyvatel). Dostal tedy v absolutních číslech více hlasů než jeho předchůdci. Dokonce dokázal navýšit, navzdory dlouholeté mediální propagandě proti republikánům jako údajně rasistické straně, svou voličskou podporu mezi Afroameričany a Hispánci, což jsou skupiny, které obvykle výrazně preferují Demokratickou stranu. Ale stejně to nestačilo a volby v roce 2020 prohrál, protože mobilizace voličů proti němu byla ještě vyšší.
V roce 2024 tedy nelze vyloučit opakování voleb z 2020. Trump opět staví svou strategii na maximální polarizaci a radikální rétorice (i když v polarizaci společnosti mu značně sekunduje i woke scéna a s ní spřízněná média). Jelikož v americkém volebním systému jsou primárky doménou různých skupin radikálních voličů, tak v jejich průběhu bývají ve výhodě provokativní kandidáti. Za těchto okolností není překvapivé, že Trump v republikánských primárkách výrazně dominuje a skoro z nich učinil pouhou formalitu. Má zjevně pevné jádro svých voličů, které vykazuje až sektářské rysy a se kterým by nepohnulo ani eventuální Trumpovo odsouzení za prakticky jakýkoli trestný čin.
Problém spočívá ve skutečnosti, že tato skupina přesvědčených trumpistů je dost velká na to, aby její oblíbenec pohodlně vyhrál republikánské primárky, ale stále to je menšina všech voličů. Pro vítězství ve volbách je nezbytné získat hlasy nevyhraněných a neradikálních voličů mimo pevné jádro stranických ultras, což je úplně jiná disciplína. Zatímco své vyzyvatele v rámci GOP Trump přesvědčivě převálcoval, paradoxně by oni (generické maskulinum, tj. včetně Haleyové – pozn. J.Z.) měli lepší šanci získat tyto voliče svou stranu a tedy uspět proti Bidenovi. Specificky v případě vítězství DeSantise by panika v „pokrokových“ kruzích byla velmi zajímavá. Tato šance už je však pryč.
A jak si povede Trump? Těžko předjímat, volby a voliči mívají sklon být nevyzpytatelní. Ovšem když Trump vyhrál, šel proti Clintonové. A když prohrál, šel proti Bidenovi. Nyní Biden není (mírně řečeno) žádná hitparáda, ale opravdu se z něj stala Clintonová? A na to navazuje otázka: Co nabízí Trump v roce 2024 navíc oproti Trumpovi z roku 2020? Tehdy měl za sebou relativně úspěšné prezidentství. Nyní má za sebou čtyři roky brblání o tom, jaký je chudák a jak po něm všichni jdou. Jistě, na část voličů tohle zabere. Ale na většinu? Jistě, nyní má Trump ještě radikálnější rétoriku, což může někoho nadchnout a někoho odradit. Anebo může strašit tím, že fakticky kandiduje proti potenciální prezidentce Harrisové. Také může upozadit své ego, méně pokřikovat o „ukradených volbách“ a vybrat si za viceprezidenta více tradičního republikána v zájmu sjednocení strany a uklidnění voličů (něco jako Pence v.2). Bude to stačit?
Anebo Biden opravdu odstoupí a demokraté budou mít šanci pořádně „zamíchat kartami“. Budou mít k tomu odvahu? A bude to stačit? To už je však téma pro jiný článek.
