Článek
Na fakta zmiňovaná v předchozím textu jsem obdržel pár reakcí ve stylu: „Tamto byl Sovětský svaz, tohle je Rusko, to je něco úplně jiného. Tamto byl komunismus a socialismus, tohle jsou konzervativní hodnoty atd.“ Zkusme tedy malé srovnání.
Rusko bylo a je dlouhodobě expanzivní (použitím síly) imperiální mocnost, vnitřně stojící na „vládě pevné ruky“ s důrazem na ozbrojené síly a bezpečnostní složky. SSSR dělal totéž, snad jen o něco intenzivněji díky příhodným historickým a geopolitickým podmínkám (oslabení či likvidace konkurenčních velmocí v první a druhé světové válce).
Impérium
Rusko i SSSR byly a jsou multietnická impéria vzniklá a upevňovaná násilnou expanzí. Navíc oba státy takové chtějí (v případě SSSR minulý čas) být, představuje to zásadní složku jejich identity a legitimity a v tom duchu dlouhodobě formují své obyvatelstvo. V obou případech pak omezení těchto expanzivních možností vnímají jako zásadní hrozbu pro svou existenci. Použité metody jako etnické čistky, deportace, likvidace, „převýchova“ a lhostejnost k lidským ztrátám jsou rovněž konstantní (viz příklady minulé i současné).
Mimochodem, hlavním faktorem je právě tato snaha o násilnou expanzi, ne nutně nějaká kvantifikovaná úroveň multietnicity. Carské Rusko i SSSR byla multietnická impéria. Současné Rusko, i když v roce 1991 ztratilo podstatnou část svých kolonií, je také multietnické impérium (které se kvůli maskování nazývá „federace“). Nicméně i v době „pouhého“ moskevského knížectví působícího v etnicky ruském prostoru probíhala tato expanzivní tendence s nemenším elánem, což patrně souviselo s tím, že moskevské knížectví bylo aktivním spolupracovníkem a posléze následovníkem mongolské Zlaté hordy. A poté, co kníže z Moskvy své území prohlásil za „vší Rus“, tak se toto specifické pojetí státu stalo definitivně ruským.
Osvědčené kádry
Stejně jako většina impérií v historii SSSR byl a Rusko je multietnické, ale „imperiálně nadřazené“ etnikum má výsadní pozici. Proto Rusové byli a jsou výrazně disproporčně zastoupeni ve vedoucích pozicích politických, vojenských i bezpečnostních, od kremelského politbyra, přes rozvědku a policii až po nižší důstojníky v armádě. Rovněž je typické, že i obyčejní, tj. bez jakékoli rozhodovací či jiné pravomoci, příslušníci „vládnoucího“ etnika se díky této své příslušnosti, bez ohledu na svou reálnou pozici či životní úroveň, cítí nadřazeně a tedy spokojeně. Tento postoj výstižně shrnul už Lermontov ve své básni Izmail-Bej: „Ano, jsem otrok, ale jsem otrok cara celého světa.“ („Пускай я раб, но раб царя вселенной!“ - celý text zde, podrobněji o konceptu ruské kulturní nadřazenosti zde)
Tento pocit nadřazenosti vůči ostatním národům, tak častý mezi obyčejnými Rusy, je tedy jedním z významných nástrojů pro udržování jejich spokojenosti a tedy i stability impéria (viz též mýtus, že „Rusko je z 80 % etnicky ruské“ – podrobněji zde a zde). V rámci mocenské struktury, včetně vedoucích pozic, se přirozeně vyskytují etnické výjimky, ale ty, přímo úměrně k významu své pozice, jsou kulturně rusifikovány a imperiální ideologii přijaly za vlastní, viz Němka Kateřina Veliká (původním jménem Sofie Frederika Augusta Anhaltsko-Zerbstská), Gruzínec Stalin či Tuvinec Šojgu (jenž onu ruskou podstatu pocházející ze Zlaté hordy bere natolik vážně, že se prezentuje jako vtělení mongolského dobyvatele Subeteje).
V proruské propagandě se vyskytuje snaha tento jev maskovat tím, že na úroveň privilegovaného imperiálního etnika jsou povyšováni Ukrajinci, což má patrně potvrdit kremelskou pozici, že žádní Ukrajinci neexistují a že to jsou vlastně Rusové. Tento ruský manévr je pěkně v souladu s komunisty tolik oblíbenou (a i dnes v proruské propagandě opakovanou) dialektikou, podle níž žádná Ukrajina a Ukrajinci neexistovali, ale zároveň byli privilegovaní a ovládali Rusko (a například údajně můžou za rozhodnutí i uskutečnění sovětské invaze do Československa v roce 1968). Jako příklad bývá obvykle uváděn údajný Ukrajinec Leonid Brežněv, ačkoli ten byl Ukrajincem asi tak jako Konrad Henlein byl Čechem (spíše i méně, protože alespoň Henleinův děda z matčiny strany byl Čech). Oproti tomu Brežněv se sice narodil na Ukrajině, ale jeho rodiče i prarodiče byli Rusové, kteří tam přišli z Ruska. I on sám o Ukrajincích psal jako o „nich“, zatímco o sobě napsal: „Národností jsem tedy Rus, původem jsem rodilý proletář, dědičný metalurg. To je vše, co je o mém původu známo.“ (podrobnosti včetně odkazů na zdroje)
Leonid Iljič Brežněv se považoval za Rusa, neboť to sám o sobě ve svém životopise přímo napsal:
— Jaroslav Koubelka (@JardaKoubelka) December 30, 2023
"Národností jsem tedy Rus, původem jsem rodilý proletář, dědičný metalurg. To je vše, co je o mém původu známo."
O tom proč tomu tak je, když se narodil na Ukrajině, píšu celé 🧵 pic.twitter.com/0wjjHHzpJv
„Konzervativní hodnoty“
Ohledně oněch údajných „konzervativních hodnot“ v Rusku je možné poukázat na skutečnost, že ostentativní pózování v kostelech ještě neznamená reálné hodnoty. Ilustrací toho mohou být například dlouhodobě vysoké ruské počty rozvodů a potratů, zvláště pak, pokud se podíváme na hodnoty pouze samotných Rusů a ponecháme stranou početnou (a demograficky specifickou) muslimskou menšinu. A není náhodné, že velká četnost potratů a rozvodů není omezená na současné Rusko, nýbrž začala právě po vzniku SSSR, kdy v rámci budování „spravedlivé společnosti“ bylo manželství označeno za zpátečnický přežitek a došlo k mohutnému nárůstu těchto jevů. Inu, konzervativní hodnoty jako vyšité.
Zejména však konzervatismus je neoddělitelně spojený s vyvažováním a kontrolováním státní moci, která sice má důležitou roli při zajištění „řádu a klidu“, ale je omezována skrze respekt k zákonům, občanským právům a morálce. A zrovna Rusko nemělo a nemá o nějaké omezování státní moci zájem. Naopak tam platí opačná úměra, tj. čím pádnější ruka báťušky v Moskvě, tím se Rusko (a Rusové) cítí bezpečnější a silnější. Pokud by tedy Rusko mělo být příkladem konzervativních hodnot, vrcholným šampionem v této kategorii by byla KLDR.
Když SSSR miluješ, není co řešit
V neposlední řadě se i samo Rusko k SSSR hrdě hlásí. Ukázkou toho je například kult druhé světové války (kterou SSSR pomáhal rozpoutat, než po vynucené změně stran se ocitl na straně vítězů), přičemž tehdejší diktátor Stalin (etnický Gruzínec) se dlouhodobě umísťuje na čelních místech v anketách „o největšího Rusa“, zatímco zmínky o jeho paktování se s nacisty jsou v Rusku velmi nežádoucí a v současnosti i trestné. Typicky se Rusko též vehementně snaží popírat a maskovat zločiny SSSR a naopak obnovovat sovětské památníky. Zvláště viditelné to je na okupovaných územích Ukrajiny, kde například v Mariupoli Rusové odstranili památník hladomoru, který moskevské vedení vědomě využilo k usmrcení milionů Ukrajinců, a jako „náhradu“ v okupovaných městech obnovují památníky Lenina.
Přirozeně v dílčích detailech je možné, ostatně jako ve většině srovnání, najít mnoho rozdílů – například Leningrad se jmenuje už zase Sankt Petersburg (i když stále se nachází v Leningradské oblasti). Ale jinak to je jako v onom podobenství – když to kváká jako SSSR, plave to jako SSSR, kolébá se jako SSSR, dělá bordel jako SSSR, tak to asi nebude kachna.