Článek
Na tu mediálně nejvděčnější otázku kolem těchto voleb: „Kdo vyhraje?“, už známe dlouho odpověď. Bude to ANO, respektive, jelikož se jedná o „hnutí jednoho muže“, vyhraje Andrej Babiš. Ovšem to neznamená, že by tím bylo vše jasné a že by volební víkend a čas po něm následující byl jen nějaká nuda. Stále ještě zbývá mnoho otázek.
První z nich je, zda ANO bude moci získat většinu. Samo jistě ne, s koaličními partnery, které si Babiš, na rozdíl od roku 2021, pečlivě pěstuje jistě ano. Ovšem jak velký bude mít prostor k vyjednávání? Dostanou se všichni zamýšlení spojenci (SPD, Motoristé a komunisté) do Sněmovny? A jak moc si budou moci diktovat? (blíže viz Švihák Andrej a jeho harém)
SPOLU na hranici
Na vládní frontě to schytává nejvíce SPOLU, pokles oproti roku 2021 je zjevný a nevyhnutelný a z velké míry souvisí s přesunem zklamaných voličů mezi nevoliče (blíže viz zde). To vede k otázce, zda bude či nebude (a případně o kolik) překonána hranice 20 procent, která představuje zlom mezi neúspěchem a velkým neúspěchem a jaké to bude mít důsledky, zejména pak v ODS. Kromě toho zůstává otázkou poměr sil v rámci této koalice. Kolik přežije zástupců TOP 09, jež v těchto volbách postrádá výrazné tváře? A samozřejmě nelze pominout tradiční otázku všech voleb, jak si poradí lidovci a do jaké míry zvládnou uplatnit svou proslulou kroužkovací sílu.
Lidovecká schizofrenie
Historická empirie je na jejich straně, ovšem zároveň se strana pokouší najít sama sebe mezi pozicemi „tak trochu liberální“ a „tak trochu konzervativní“ a výsledek zatím není příliš povzbuzující. Jistý insider z jižní Moravy to lidoveckou situaci popsal takto: „V KDU soupeří „modernistické“ liberální křídlo (Grolich a spol.) s konzervativním (třeba Čunek a spol.). Liberální KDU má celkem blízko k části TOPky, STANu či dokonce Zeleným. Problém je, že pro hlavní voličskou skupinu je nepřijatelné; tj. aby mohlo převládnout, muselo by ke KDU přivést víc voličů, než jí odežene, což podle mě nedokáže, ať je Grolich jakkoliv cool a aktivní na sockách. Konzervativní KDU zase sice oslovuje ortodoxnější katolické voliče, ale štve pretty much všechny ostatní. To by šlo nějak překonat, kdyby alespoň tu ortodoxii dokázalo prodat jako „jsme über based strana pro kontrakulturní lidi“, ale oni to jsou takoví strejcové, co toto absolutně neumí a ani nechtějí dělat. To by mohlo fungovat leda kdyby bylo KDU opravdu silně prorodinné, aby to bylo jedno, které křídlo vítězí, protože obě křídla opravdu pomůžou mladým rodinám s dětmi.“
V této souvislosti pak dochází k závěrům, že navzdory krátkodobým výhodám pro KDU-ČSL plynoucím z existence SPOLU, z dlouhodobého hlediska je pro tento lidovce tento stav rizikový: „Ale to se neděje a nevypadá to na obrat Účast KDU ve Spolu tak nějak odkopla řešení toho sporu, protože jí zajistila minimálně účast ve Sněmovně, ačkoliv reálně má tak 3% podporu a sama by ze Sněmovny vypadla (což by logicky muselo vést k tomu, že jedno křídlo by neslo odpovědnost a bylo odstaveno od moci a druhé mělo zase chvíli navrch). Takže ta strana je normálně schizofrenní, pokračuje jako Glum v hádce sebe se sebou a mezitím jí odchází voliči pryč. Ostatně, pokud noví katolíci jsou hlavně mladší VŠ lidi, ta strana jim nemá moc co nabídnout a vymírající tradiční katolíci už to táhnout nedovedou.“
Liberální duel
Naopak liberálně progresivní složka vlády dokonce ve volebních preferencích relativně posílila ve srovnání se svým výsledkem z minulých voleb. Tehdy nastoupila v rámci společného projektu Piráti a Starostové, jenž vesele začal, avšak neslavně skončil, když Piráti dopadli v roce 2021 jako Slavníkovci v roce 995. Nepřekvapivě tedy obě strany nyní kandidují odděleně a z toho plyne otázka, kdo si povede lépe. Ta je důležitější, než se může zdát na první pohled, protože obě strany mají relativně malé jádro a hlavně mezi nimi existuje největší překryv potenciálních voličů, tj. v jejich případě hodně platí princip spojených nádob. Potvrdí tedy STAN svou převahu? Anebo se Piráti vrátí jako terminátor, ukončí Rakušanovy naděje o „postavení se do čela“ a získají zadostiučinění za onen „kroužkovací masakr“.
Pirátská ofenzíva
Obě strany tomu čelí příklonem k radikalismu. Piráti se snaží využít toho, že už nějakou dobu nejsou ve vládě, a pokouší se oživit svou původní image „Pusťte nás na ně!“. Na jednu stranu po pádu Ivana Bartoše došlo k odchodu „komoušského“ křídla strany. Je signifikantní, že tento termín použil Jan Lipavský, tehdy kromě Bartoše nejviditelnější ministr za Piráty, jenž poté Pirátskou stranu opustil a v současnosti kandiduje jako nestraník za SPOLU. V rámci tohoto posunu stranu opustila (navzdory podpoře od Jana Zahradila, jenž se podobně, tj. jako stranický rebel, profiloval v rámci ODS) nejen oficiálně se jako komunistka identifikující Jana Michailidu, ale částečně i ti nepřiznaní v progresivním hávu, kteří se dlouho úspěšně skrývali za více centristickým obrazem Bartoše a stranu se pokoušeli z pozadí ovládat. Nejviditelnější z nich byl bruselský tým reprezentovaný Mikulášem Peksou, jenž však ztratil vliv po výprasku v loňských eurovolbách vliv a sám Peksa stranu zhrzeně opustil a našel si nové hostitele v rámci ministrany Volt.
Na druhou stranu však deklaratorně umírněný nový předseda Hřib cítil potřebu exhibovat v klipu (dnes již raději staženém), kde s leninskou čepičkou na hlavě udatně seká ruku „fašistovi“, což bylo inspirováno proslulou kauzou zvanou „Turkovo hajlování“. Větší váhu má ovšem skutečnost, že se zároveň pro aktuální volby Piráti spojili se Stranou zelených, která se od dávných dob více pragmatického Martina Bursíka, jenž ji kdysi dostal i Sněmovny, posunula na více extrémní pozice v důsledku toho přes deset let okupovala zájem jen necelých dvou procent voličů. Nyní však má šanci pár svých zástupců na zádech zoufale se snažících Pirátů dovézt až do Sněmovny. Je pikantní, jak moc se tento model podobá situaci SPD, jež funguje jako podobné „vozidlo“ pro výsadky svých dokonce tří partnerů, kteří samostatně mají podobné preference jako Zelení.
Rakušanův gambit
Přesto však se zdá, že STAN má v tomto liberálně-progresivním souboji navrch a dokonce se to projevuje jeho aspirací usilovat o celkové třetí místo a přeskočit tak Okamurovu čtyřkoalici považovanou za „černého koně“ voleb a po nich pak za rozhodující koaliční „nevěstu“ pro Babiše. Za tímto účelem ambiciózní Vít Rakušan zvolil riskantní strategii útoku na dvou frontách. Ten stojí na předpokladu, že hněv nespokojených voličů dopadne primárně na SPOLU, zatímco STAN se, ačkoli jde o druhou nejsilnější vládní stranu, dlouhodobě a úspěšně tváří, jako by byl v opozici (viz ony proslulé „promluvy z šatny“). I díky tomu považuje Rakušan centristické voliče, kteří tvořili původní jádro strany, za jisté a předpokládá, že jim bude stačit ona původní image STAN jako „neideologických, umírněných starostů se zdravým rozumem“ a prostě mu své hlasy ze setrvačnosti „hodí“ jako dosud. To mu umožňuje fakticky program zaměřit jiným směrem a prezentovat se jako nejvíce eurofilní a progresivní strana, a tak si udržet centristické voliče a zároveň ulovit na úkor Pirátů co nejvíce progresivních voličů z velkých měst.
Jeden bývalý liberálně centristický volič to výstižně shrnul takto: „U STANu je vlastně průšvih ten název. Když se něco jmenuje Piráti nebo Progresívne Slovensko, tak každý zhruba ví, kam si to zařadit. Tady pod maskou bodrých venkovských starostů kandiduje čistokrevná woke parta. Drtivá většina lidí sleduje politiku velmi povrchně, nedojde jim to. Takže marketovat budou zároveň verze „my jsme duha“ a „my jsme ta konzervativnější liberální varianta vedle Zelenopirátů.“
Povede se mu tento manévr? Anebo jej dožene kauza Dozimetr, která dopadla (ačkoli v ní bylo zapojeno i ANO s věčným Jaroslavem Faltýnkem, aktuálně maskovaným na čtvrtém místě kandidátky v Olomouckém kraji) primárně na triko STAN?
Uvidíme již brzy.
