Článek
Volební kampaň ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025 probíhá relativně poklidně, o vítězi je podle všech průzkumů fakticky rozhodnuto už předem a zbývá jen otázka, jak moc hnutí ANO, uhánějící po celý rok hladce na „vítězné vlně“, vyhraje. Navzdory tomu však i tyto volby nabízí různé zajímavé otázky, podivné paradoxy i nelehká dilemata. Do této kategorie patří skutečnost, že hnutí ANO, přes výhodné startovní podmínky i své mohutné nasazení ve stylu „slibme všechno všem“, je ve srovnání s minulými volbami jen o pár procent nad svým tehdejším výsledkem.
Tedy ve skutečnosti výše naznačený stav je méně výsledkem posílení ANO a více souvisí s oslabením vládních stran skrze početnou skupinu zklamaných voličů. I když necháme me stranou skutečnost, že v poměrném volebním systému vyžadujícím existenci koaličních vlád je určitá míra zklamání voličů fakticky nevyhnutelná, můžeme pozorovat určitý paradox.
Tento fenomén zklamanosti se týká zejména SPOLU, které pokleslo cca o třetinu (z 27.7 na 19,5 procent), zatímco Piráti a STAN v součtu svých preferencí (minus cca 2 procenta od Zelených) narostli z 15,6 na cca 21 - 22 procent (tehdejší výsledky a aktuální průzkum a ještě aktuálnější). Do určité míry to je pochopitelné, protože SPOLU je nejsilnější vládní subjekt, má premiéra, a tak nespokojenost se přirozeně zaměřuje tímto směrem. Navíc Petr Fiala se v zájmu udržení koalice snažil postupovat velmi centristicky a kompromisně, čímž naštval všechny, konzervativce i liberály (natož pak „liberály“ a progesivisty), a SPOLU s ním schytává kritiku z obou stran. Podobný problém pak mají i lidovci, kteří se zmítají mezi konzervativním křídlem z venkova a „liberálním“, zosobněným ministrem životního prostředí a jeho nadšením pro společenskou přestavbu skrze Green Deal.
Překvapivě odlišně je na tom hnutí STAN, jež si sice stále drží image „středových starostů, kteří mají zdravý rozum a umí se dohodnout“, ale fakticky zakormidloval tvrdě do progresivních vod, kde eurooptimismus je standardem a o Zeleném údělu se nediskutuje. Starostové tak považují své původní voliče z venkova a malých měst za jisté a hodlají expandovat do nových lovišť a stát se tak hlavní „liberální“ (tj. progresivní) silou na české politické scéně. To znamená, že se pokouší přetáhnout část voličů od SPOLU (zejména těch původně spadajících pod TOP 09) a hlavně využít oslabení Pirátů, k němuž došlo po pádu Ivana Bartoše. Piráti se tomu snaží čelit větším radikalismem, příklonem k Zeleným a snahou oživit (navzdory svému vládnímu angažmá) původní „revoluční“ image ve stylu „Pusťte nás na ně!“. Ovšem celkově jim to relativně vychází, jak vyplývá ze srovnání preferencí v předchozím odstavci.
Zklamaní voliči SPOLU se teoreticky mohou vyskytovat ve dvou skupinách. První je zklamána, že vláda nebyla dosti liberální či progresivní (například v kontextu nepřijetí Istanbulské úmluvy – viz zde). Zástupci této skupiny se mohou přiklonit k Pirátům, kteří pro jistotu už loni využili šance prchnout do opozice, anebo ke STAN, kteří jsou sice stále ve vládě coby druhá nejsilnější strana, ale zároveň se dlouhodobě a úspěšně tváří, že ve vládě „my nic, my muzikanti“ a že jsou vlastně celou dobou v opozici (viz proslulé Rakušanovy „hovory z šatny“, kdy se z počátku roku 2024 vymezil proti vládě a následně se v březnu pochválil, jak jediný „hraje vepředu“). Na to navázali v aktuální volební kampani dalším vymezením se proti vládě a deklarují ochotu „nastoupit do čela“, což průběžně kombinují s chválením se za empatii (jejím výrazem je v jejich pojetí třeba rozšíření eutanasie, pokud možno i na nezletilé) a avizují, že oni povedou vládu jinak a lépe. Inu, kam se na ně hrabe Fiala se svou umírněností a kompromisy.
Vzhledem k převaze liberálních až progresivních stran ve vládě je druhá skupina zklamaných voličů patrně větší a její stížností je skutečnost, že vláda vedená deklaratorně konzervativní ODS byla více liberální a méně konzervativní. Z opozičního tábora probíhá snaha lákat je na „národní konzervatismus“, k němuž se hlásí kdekdo, od Motoristů, přes ANO až po komunisty („Stačilo!“), ve stylu: „Hlavní je boj proti woke, vše ostatní jsou detaily.“ (viz zde a zde), ale zatím se příliš nedaří.
Mohlo by to souviset se zjevnou skutečností, že ANO je sice většinově (viz veteránka hnutí Helena Válková a její postoje třeba zde) neprogresivní, ale zároveň je Babišovo hnutí, navzdory řečem o středovosti a rozkročenosti, výrazně levicové, což s sebou přináší negativní důsledky pro ekonomiku a do budoucna i pro většinu společnosti, přirozeně s výjimkou důchodců a lidí, kteří to mají do důchodu „za pár“. Tyto důsledky dopadnou skrze nárůst zadlužení a skrze „pyramidovou hru“ průběžného důchodového systému prakticky na všechny s věkem pod 50 let a nejbolestněji na „milovaná“ vnoučata dnešních důchodců, která se mohou těšit na rostoucí daně (nazývané lišácky „sociální pojištění“), za něž následně v budoucnu dostanou důchod ve výši někde mezi almužnou a nulou. To samozřejmě proponentům strategie „po nás potopa“ z řad politiků a voličů ANO nijak vadit nebude, ovšem pro stoupence konzervatismu, jenž je svou podstatou antitezí neodpovědného „projídání budoucnosti“, by to mohl být problém.
Proto velká část této zklamané skupiny hrozí přesunem do kategorie nevoličů. To však vede k paradoxnímu výsledku, kdy snaha vytrestat vládu za její nedostatečný konzervatismus se projevuje oslabováním SPOLU a tedy relativním posílením Pirátů a STAN. Proto tedy zklamaní konzervativní voliči svým rozhodnutím nevolit fakticky vytváří silnější pozici liberálně-progresivních stran.
Dopadne to tak i ve volebním výsledku? A jaký to bude mít vliv na poměr sil po volbách?
Uvidíme…
