Článek
Hlavní ruskou zbraní, která má letos přinést vytoužené příměří pro doplnění sil a pro přípravu na budoucí obnovu konfliktu „znovu a lépe“, je samozřejmě propaganda. Kromě obligátního strašení jadernou apokalypsou (třeba zde a zde) jde o věčně omílané (v roce 2023 i 2024) historky o „neporazitelnosti“ ruské armády, která se „nezastavitelně valí vpřed“. V Rusku je zpochybňování těchto pohádek přirozeně trestné coby „projevy nenávisti, extrémismus, terorismus“ atd., a dopadlo to i na tak odlišné postavy jako Alexej Navalnyj a Igor Girkin.
Lopatkový gambit
U nás to však mají proruští „vlastenci“ při potírání „nenávistných názorů“ obtížnější, jelikož takto snadné řešení v moskevském stylu není průchodné, a proto k vyztužení propagandistické fronty musí občas použít nějakého toho slaměného panáka. Oblíbený je například příběh o „lopatkách“, jenž se právě pokouší maskovat podstatu Ruska coby hordy. Celé to vychází z hoaxu, podle něhož útočící ruští vojáci byli tak špatně vybaveni, že měli při útoku k dispozici jen polní lopatky. Ve skutečnosti to vycházelo ze stížnosti, že mají jen základní zbraně a polní lopatky, tj. stížnost na nedostatek těžké výzbroje (ve smyslu, že nemají převahu v dělostřelecké podpoře 10:1, jak si zvykli v roce 2022), což však bylo zjevně shledáno málo dramatickým. (viz tato prezentace od 39:50)
Výsledný produkt je pak ve stylu: „Západní propaganda tvrdí, že ruská armáda je banda neandrtálců, kteří nemají ani pušky a je supersnadné je porazit.“ To je přirozeně nesmysl, takže takto postavený slaměný panák je snadno vyvrácen a použit jako „důvod“ i k popření jakékoli jiné pro Rusy nelichotivé informace. Případně na něj mohou navázat variace ve stylu: „Ukrajinci jsou lemplové, když nedokáží porazit ani mužiky s lopatkami, a proto nemá smysl jim dávat lepší výzbroj.“, nebo „Rusové mají jen lopatky, takže nemá smysl Ukrajincům dávat lepší výzbroj.“, nebo „Rusové jsou prý mužici s lopatkami, ale stejně postupují, takže to jsou zjevně nezastavitelní supermani, a proto nemá smysl Ukrajincům dávat lepší výzbroj.“
Horda a její hrdé tradice
Slaměný panák je tedy vyvrácen, můžeme k úlevě „vlastenců“ potvrdit, že ruská armáda opravdu nevyrazila dobývat Ukrajinu lopatkami. To však není podstatné. Historie totiž ukazuje, že se může přes hranice přivalit invazní armáda, v níž se ve velkém množství vyskytují brutální „osvoboditelé“ se zálibou ve vraždění civilistů a drancování, ale přesto může být značně bojeschopná a disponující velkou ničivou silou. Zejména v případě Ruska se nabízí asociace s mongolskou říší, která byla v dobývání velmi aktivní a úspěšná, což také souvisí s tím, že v určitých „klimatických“ (a s Ruskem ideově spřízněných – viz výše) myslích je Čingischán i dnes vnímán pozitivně, jelikož na dobytých územích dokázal výrazně snížit počet obyvatelstva a tedy množství CO2 (třeba zde a zde).
Tato asociace je silnější, než se zdá na první pohled. Hlavním nástupnickým státem mongolské říše (z evropského pohledu) byla Zlatá horda. A moskevské knížectví, které se následně prohlásilo za „vší Rus“, je dědicem Zlaté hordy. Z nějakého důvodu se k tomu kremelští „Slované s holubičí povahou, kteří nikdy nezačínají žádné války“ moc nehlásí a celý příběh je (a za vlády ruských gubernátorů byl i u nás) prezentován v opačném gardu, tj. jak Mongolové vyvrátili Kyjevskou Rus, ale jak v moskevské periferii svobodný kousek této Rusi přežil a postupně porazil Mongoly a jimi zabrané území osvobodil. Ve skutečnosti to však proběhlo jinak.
Mongolové a Moskva
Mongolové vyvrátili Kyjevskou Rus a ovládli část jejího teritoria, včetně Moskvy na severovýchodní periferii, ale jádro kyjevského území, včetně samotného Kyjeva, pouze vyplenili a neobsadili. Toto rozsáhlé území, jež dosahovalo zhruba až za linii Smolensk – Brjansk – Poltava a odtud k ústí Dněpru, se následně během 13. a první poloviny 14. století stalo součástí litevského velkoknížectví a pak skrze personální unii součástí polsko-litevského království (kromě haličského knížectví na západní periferii, které se stalo součástí polského království dříve a přímo). Podstatné je, že v této části bývalé Kyjevské Rusi zůstaly i po spojení s litevským velkoknížectvím zachovány původní právní normy, církevní organizace i systém vlády (příslušná část zde a zde).
Oproti tomu v Moskvě byla vláda i s právním systémem uspořádána podle mongolského vzoru v teorii i v praxi. Nikoli překvapivě tedy Moskva byla agilním mongolským vazalem, jenž ve jménu velkého chána pilně pacifikoval ostatní ruská knížectví, která mongolskou vládu přijímala méně ochotně. Odměnou za loajalitu bylo právo vybírat od těchto knížectví pro Mongoly daně, a dokonce i dynastické spojení moskevského knížete s vládnoucím rodem Zlaté hordy (Jurij Daniilovič a jeho sňatek se se sestrou vládnoucího chána), jež Moskvě pomohlo v soupeření s konkurenčním knížectvím ve Tveru. I poté, co už nebyla placena daň Mongolům, si moskevské knížectví ponechalo mongolské způsoby v organizaci společnosti i armády a zkušenosti získané při potlačování rebelií proti velkému chánovi následně využilo pro dobývání „na vlastní triko“. V kontrastu s mýtem o moskevském osvobozování je typické, že první vlna územní expanze Moskvy směřovala nikoli proti Zlaté hordě, nýbrž proti ostatním slovanským knížectvím na západ od Moskvy a jejím hlavním cílem byla území, která součástí Kyjevské Rusi nebyla v době mongolské invaze nebyla, tj. bohatá města Novgorod a Pskov. Jednalo se o významná obchodní centra podobající se severoevropským hanzovním městům, jejichž vláda měla i určité dílčí demokratické prvky. Po dobytí Moskvou byla jejich orientace na západ samozřejmě ukončena a společnost byla reorganizována podle mongolského vzoru.
Horda dnes
Podobnost však pokračuje i v současnosti. Mongolská armáda byla početná a navzdory limitům plynoucím z vědecko-technického vývoje i velmi bojeschopná, ale zároveň velmi brutální. Mongolská společnost založená na pastevectví a extenzivním využíváním velkého území byla v zásadě primitivní, tj. Mongolové neměli potřebu (na rozdíl od běžných tehdejších válek) na dobytém území přebírat nezničená města a fungující instituce a dále je využívat. Jako kočovníci se v nich nepotřebovali usazovat, a proto neměli zábrany brutálně masakrovat civilní obyvatelstvo a ničit nebojové objekty, včetně cenných kulturních památek (viz například vyplenění Bagdádu v roce 1258).
Podobnou brutalitu projevuje Rusko i dnes, ať už excesy se zabíjením zajatců nebo bombardováním civilních cílů, obojí se záměrem, stejně jako to dělali Mongolové, zastrašit „změkčilé civilizované“ protivníky. Historie se však nepřekvapivě neopakuje kompletně, nýbrž se jen „rýmuje“. Na rozdíl od současných (i dřívějších – viz například „nacionální akce“ a zakazování ukrajinštiny) akcí Rusů netvrdili Mongolové, že jejich protivníci jsou „mladší bratři“ a „skoro Mongolové“ a nepokoušeli se z nich převýchovou Mongoly dělat. Oproti tomu ruským evergreenem je účelově směšovat pojmy Rus a Slovan, jak to geniálně vystihl už kdysi Karel Havlíček Borovský: „Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli tvrdit, že všechno slovanské je ruské.“
Závěrečná poznámka – Kde jsou ti primitivové?
Tato propagandistická konstrukce má zvláštní půvab v kontextu toho, že i před rokem 2022 bylo v Rusku oblíbené prezentovat Ukrajince jako „zaostalé primitivy s pěstními klíny“, kteří podléhají podivným „pověrám“, tj. například o ukrajinské národnosti a nezávislé Ukrajině, namísto toho, aby ocenili jim nabízenou „vysokou ruskou kulturu“.
Samozřejmě tím z ruského pohledu správným chováním by bylo přijmout doporučení zvěčnělé v klasické ruské literatuře: „Ano, jsem otrok, ale jsem otrok cara celého světa.“ („Пускай я раб, но раб царя вселенной!“ – Lermontov, báseň Izmail-Bej, celý text zde) A pokud „skoro Rusové“ na Ukrajině tuto „velkorysou“ nabídku nechtějí přijmout, tak přestávají být považováni za „mladší bratry“ a jsou považováni za „zrádce“, což vysvětluje lehkost, s jakou ruské jednotky páchají válečné zločiny na Ukrajině, i nadšení, s jakým tuto činnost přijímá ruská veřejnost (podrobněji viz text Proč to na Ukrajině nemůže skončit mírovým kompromisem). A je tím i vysvětlena ruská obsese prezentovat tyto akce jako „přísné, ale spravedlivé trestání“, tj. v ruském pojetí je ostřelování civilních cílů na Ukrajině prezentováno jako moderní verze norimberského procesu.
