Článek
Metalový úvod
Už při poslechu údajných důvodů pro provedení invaze lze pozorovat výraznou obsahovou podobnost projevu „geniálního šachisty Vladimíra“ s projevem jednoho amatérského malíře z Braunau (srovnání s titulky zde). Díky této podobnosti se přímo nabízí výrazný kandidát pro metalový úvod tohoto přehledu. Je jím švédská skupina Sabaton, jež se ve své tvorbě výrazně inspiruje vojenskou historií. Z celé řady skladeb věnovaných druhé světové válce se pro první dny invaze, kdy ukrajinské jednotky čelily ruské přesile postupující do vnitrozemí, nabízí například „Coat of Arms“. Ta připomíná italskou invazi do Řecka v říjnu 1940, během níž byly útočící italské jednotky zastaveny a následně vytlačeny zpět za hranice. Druhým příkladem je skladba „Resist and Bite“ připomínající odpor odříznuté belgické jednotky během německého blitzkriegu v roce 1940 a zároveň ilustrující dlouhý boj obklíčené ukrajinské posádky v Mariupolu (stejnému tématu je věnována i aktualizovaná verze skladby „Lost Batallion“). Z vývoje událostí je zřejmé, že Rusové si v roce 2022 ukousli větší sousto, než dokáží spolknout. Lidé z „divokých polí“ a potomci kyjevských vikingů mají dlouhou tradici vzdoru proti expanzi silnějších soupeřů, včetně boje proti předchůdci a ideovému vzoru současného Ruska – mongolské Zlaté hordě (toto není nadsázka – viz například historik Timothy Snyder zde). Tuto tradici připomíná i ukrajinská skladba „Meč Area“ (Меч Арея).
Finská stopa
Současná válka přirozeně rezonuje nejen ve Švédsku, ale i v řadě dalších zemí majících blízkou zkušenost s Ruskem. V roce 1939 Rusko (tehdy pod krycím názvem SSSR), v návaznosti na úspěšné navázání družby s nacistickým Německem prostřednictvím dodatku k paktu Molotov-Ribbentrop, rozjelo také jednu „vojensko-technickou speciální operaci“. Jejím cílem bylo Finsko. Připomíná ji píseň „Njet Molotoff“ (ve finském znění s anglickými titulky zde). I tato operace byla zdůvodňována „obranou proti útoku na Rusko“ a měla za cíl provést „denacifikaci“ Finska, ačkoli tehdy se tomu s ohledem na nacistické partnery v Německu tak neříkalo a spíše se mluvilo o předání vládě „dělníkům a rolníkům“. A i v této operaci se čekalo, že ruské jednotky budou mít za pár dní vítěznou přehlídku v dobytém hlavním městě. Výsledek byl hodně odlišný a vešel do dějin pod názvem Zímní válka. Finsko v ní zůstalo téměř bez podpory, ruská přesila se nakonec prosadila, ale za cenu takových ztrát, že původní ambiciózní plány na ovládnutí celé země se po ruském vítězství omezily pouze na získání části finského území. V roce 2022 tato píseň znovu ožila pod názvem „Njet Vladimir“ (Нет Владимир - verze s titulky zde) a zpívá se v ní, jak Vladimír chtěl přinést na Ukrajinu „ruský mír“, jak ruské tanky se staly obětí ukrajinských traktorů a jak díky ruským vojákům bude ukrajinská půda ještě více úrodná. Na rozdíl od tehdejší situace Finska se Západ nakonec poučil, Ukrajina dostává výraznější, byť opožděnou podporu ze zahraničí, a proto se avizovaná vítězná přehlídka invazních vojsk v Kyjevě nekonala a ani konat nebude.
Italská stopa
Je typické, že v současném boji proti ruské agresi znovu ožívají i staré protifašistické hity, jako je píseň italských levicových partyzánů „Sbohem krásko“(Bella Ciao - text s českým překladem zde). Aktuální verze se jmenuje „Ukrajinský hněv“ (Українська лють – odkaz s českými titulky), vznikla v prvních týdnech ruské invaze a, ačkoli v té době stále obecně převládal narativ o moderní ruské armádě, jež, navzdory počátečním klopýtnutím, je příliš silná na to, aby mohla být poražena, zpívá o vzdoru, hněvu a vůli k vitězství. Příznačně končí slovy: „A brzy už žádná Rusňa nebude. A pak bude mír na celém světě.“
Termín ve formě hromadného substantiva „Rusňa“ (Русня) představuje kolektivní označení pro specifickou, a bohužel relativně častou, odrůdu Rusů, respektive pro jejich chování a myšlení. Přesněji by toto slovo do češtiny bylo přeloženo spíše jako „Russáctvo“, což z původního termínu přejímá jeho kolektivní a nebinárně inkluzivní charakter. Konzervativní, byť méně přesnou alternativou pro překlad je použití generického maskulina – Rusňové/Rusáci (avšak to by asi nebylo úplně fér vůči akusticky podobnému označení obyvatel Zakarpatské Ukrajiny, což jsou Rusíni). Kulturně-historický kontext této písně je dále vysvětlen v článku „Jak národ zpívá, když trpí?“, který jej výstižně ilustruje na srovnání s jejími ekvivalenty v Polsku a v Česku (Bratříčku zavírej vrátka) a zároveň tak naznačuje, do jak velkého problému se „Rusňové“ dostali.
„Překladatelský oříšek“
Text této písně obsahuje ještě jedno lingvistické obohacení v použití slovesa „мочить“ (foneticky: „močiť“), avšak jeho kombinace se slovem „nemilosrdně (безжально) naznačuje, že se nejedná o primární význam nabízející se na základě fonetické podobnosti, nýbrž o přenesený, a v daném kontextu zcela logický, význam – „bít, zabít“. Podle očekávání se nejedná o výjimku, jak ukazuje například další píseň s názvem „Zabíjím Moskaly“ (Мочим москалів!), která vypráví o ženě, jež smíchala vodku s arsenikem a podobnými dobrotami a následně pozorovala, jak ruští vojáci „ráno všichni zaklepali bačkorama“ (Всі дружно ноги простягли – text zde). V celku příznačně je píseň ilustrována obrázkem ukrajinské „bábušky“ v tradičním vyšívaném oděvu, avšak s nezvykle drsným postojem. Ačkoli se na obrázku jedná o fiktivní postavu, má své vzory v realitě – ženu, která 25.2.2022 vítalaruské „osvoboditele“ slovy: „Strč si semínka do kapsy, ať z tebe aspoň vyroste slunečnice, až tu budeš ležet v zemi“, a skupinu ukrajinských Romů, kteří nedocenili záchranu před „nacisty“ a údajně otrávenou vodkou zdecimovali jednotku ruských vojáků (viz zdea zde). Tento přístup výrazně kontrastuje s „bábuškou Z“, jež si ukrajinské vojáky spletla s Rusy a vítala je sovětskou vlajkou, neboli podle jejích slov „vlajkou ne zla, ale lásky“, čímž se nedobrovolně stala ikonou ruské propagandy a její příběh byl následně Rusy prezentován v OSN. Když se o této své „slávě“ dozvěděla, tak vyzvalaPutina k okamžitému ukončení války a odsoudila ruský útok, ale to jí už nebylo nic platné a v předvečer 9. května 2022 jí Rusové odhalili pomník v Mariupoli, kde též odstranilipamátník obětem stalinského hladomoru z 30. let a přejmenovali hlavní náměstí na Leninovo. A protože pomníků „velkých Rusů“ není nikdy dost, byla v Heničensku (Chersonská oblast) již v dubnu 2022 obnovena socha Lenina a také Stalin (velkoruský imperialista) nedávno dostal nový přídavek.
Polská stopa
Dalším příkladem použití tohoto užitečného slovního spojení je píseň „Bij Moskala“ (Бий москаля) s veselou melodií ve stylu country, jež ve svém refrénu zdánlivě vyzývá k močení na Rusy „zblízka i zdálky“, avšak ve skutečnosti tím míní více důrazné akce. Doprovodné video obsahuje též krátký, ale ilustrativní záběr na „nakupující“ ruské vojáky. Jejím autorem je „maďarobanderovská“ skupina Lord, která na sebe již upozornila svou tvorbou v žánru zakarpatských kolomyjek (aktuální sedmá část, další příklady zde). I tato skladba má svého historického předchůdce, byť s více melancholickou melodií, a to polskou píseň „Bij bolševika!“ (Bij bolszewika!), která je připisována partyzánům z konce 2. světové války (moderní a méně melancholická verze zde). Vychází přirozeně z uplatnění paktu Molotov-Ribbentrop, kdy si ruští soudruzi a němečtí „Volksgenossen“ v roce 1939 rozdělili Polsko, ale není to jediný důvod. V živé paměti byl i rok 1920, kdy se SSSR poprvé pokusil obnovit tradiční ruský „Drang nach Westen“ a výsledkem byla bitva u Varšavy, která tento pokus zastavila. Ovšem smutné je, že Československo tehdy zaujalo pozici k Rusku vstřícné „neutrality“, v jejímž rámci byly na československém území blokovány dodávky zbraní bojující polské armádě (blíže viz zde). Tehdy to prováděli „míroví aktivisté“ z řad komunistů a sociálních demokratů a vláda tomu pouze spokojeně přihlížela. Budiž nám útěchou, že od voleb na podzim 2021 tito „aktivisté“ už mají slabší pozici a zejména nesedí ve vládě ani ji nevedou.
V jedné z těchto verzí najdeme i verš: „To byl on, kdo unesl na Sibiř tvé děti a z jejich nářku skládal veselou píseň.“ Tipovací otázka pro přemýšlivého čtenáře: Ve které verzi, polské nebo ukrajinské?
Pro někoho možná překvapivě, správná odpověď je: V polské (viz text zde). Ale když se podíváme na ruskou „evakuaci“ ukrajinských sirotků, vytvořených pomocí činnosti ruské armády, a „sirotků“, majících příbuzné nebo dokonce rodiče (příklady třeba zde, zde, zde,a zde), doplněnou (i v hnutí ANO populárním) odvezením na Krym a předváděním mariupolských dětí na Putinově veselici v Lužnikách včetně povinného objímání jejich „osvoboditele“, je evidentní, že některé ruské zvyklosti se v historii nemění.
Americká stopa
Konspirační teoretiky možná potěší, že ve válce na Ukrajině ožila i legendární americká píseň z vietnamské války. Je to „Balada o Zelených Baretech“ (The Ballad of the Green Berets) v podání sgt. Barryho Sadlera z roku 1966. Její melodie je sice pomalá až melancholická, avšak obsah (text třeba zde) jasně prozrazuje americký původ, protože v sobě nese sebevědomí, sílu a skoro až idealistický optimismus, díky kterým si na USA, i přes jejich někdy bizarní chování a zdánlivou slabost, vylámal zuby nejeden „silný vůdce“. Hlavní protagonista v písni umírá, ale přesto je jeho posledním přáním, aby jeho syn dostal stříbrná křídla (znak výsadkových jednotek – pozn. J.Z.) a stal se také Zeleným baretem („Put silver wings on my son's chest, Make him one of America's best, He'll be a man they'll test one day, Have him win the Green Beret.“).
Píseň se dočkala mnoha verzí, které až na drobné detaily se v melodii i v textu blížily originálu, včetně rhodéské a české. Specifická je německá verze pod názvem „Sto mužů a jeden rozkaz“ (Hundert Mann und ein Befehl), jež zachovává původní melodii, ale má výrazně odlišný text, v němž se zpívá mimo jiné o „cestě, kterou nikdo nechce“ vedoucí „den za dnem ve spálené zemi“. Celkově text vyznívá ve smyslu: „Válka je hrozná, přináší smrt a bojovat nemá smysl.“ Jakkoli je první část této teze zjevně pravdivá, celkově tento postoj do značné míry vysvětluje aktuální nebojeschopnost Bundeswehru (viz například zdea zde) i dlouhodobou německou „vstřícnost“ a pasivitu vůči agresivním krokům Ruska (viz třeba německé zavádění sankcí, postojke zbraním pro Ukrajinu či souhrnný článek Putinovi užiteční němečtí idioti).
Ukrajinská verze se jmenuje „Sto bojovníků“ (Сто бійців – verze s titulky), jak název ukazuje, její text je velmi podobný německé verzi a opakuje motiv setniny vojáků, těžké cesty i všudypřítomné smrti. Přesto však v těchto stejných kulisách nabízí výrazně odlišný pohled. V obou verzích je cítit přetrvávající smutek a nebezpečí, ale zatímco v německé je výsledkem strach, zoufalství a rezignace, v ukrajinské zní vytrvalost, odhodlání a naděje. Celkově ji lze shrnout asi takto: „Čeká nás dlouhá cesta od hranice ke hranici, skrze oheň a boj, ale nezastavíme se a neodpočineme si, dokud nezabijeme nepřátele.“
Velká vlastenecká válka
Kromě vojenských, ekonomických, finančních a demografických škod utrpělo Rusko v aktuálním konfliktu ještě větší ztrátu, kterou bude daleko obtížnější napravit. Ztrátu nástroje, jenž dlouho bezchybně fungoval a byl, nejen v Rusku, brán jako samozřejmý a obecně platný.
Rusko si dlouho a v celku úspěšně uzurpovalo druhou světovou válku a její obraz přetvářelo podle své potřeby (vynechávání spolupráce s Německem a dalších „nevhodných“ událostí a celkově snaha ji koncentrovat jen do období 1941 – 1945). Výsledkem byl hojně rozšířený narativ ve smyslu „Jasně, Rusko je všelijaké a má podivné způsoby, ale vždyť přece porazili Hitlera.“ (zásadní materiální pomoc pro SSSR ze strany západních spojenců, jakož i boje na jiných frontách přirozeně zůstávají „taktně“ nezmíněny). Ilustrací toho byla mimo jiné epicky monumentální píseň „Posvátná válka“ (Священная война), která byla stálicí v repertoáru Alexandrovců i jiných. Jejím ukrajinským protějškem je píseň „Povstaň, národe můj“ (Повстань, народе мій) z konce druhé světové války, jejíž vznik je však dáván i do souvislosti s ukrajinskou válkou za nezávislost v letech 1917 – 1921 (viz v jejím textu příznačná charakteristika „Moskvičiny“ jako „otroctví, nevolnictví a kremelské jařmo“).
Ovšem v současnosti už obě tyto historické písně mají nový obsah, nejen „Povstaň, národe můj“ (Повстань, народе мій – nová verze), ale i „Posvátná válka“ (Священна війна). Jejich aktuální verze se velmi drží původního textu a jsou v nich použita stejná slovní spojení jako v době druhé světové války, konkrétně například o „spravedlivém hněvu a smrtelném boji“ a též o „moskevské temné síle, boji s putinskou hordou a shnilých ruských fašistech, kterým proženeme kulku čelem“.
Toto je konec mýtické aureoly Ruska jako vítěze nad fašismem. Putin si dlouho zahrával, měl štěstí a procházelo mu to. Takže jako správný narcista si upevnil přesvědčení o své genialitě a jako správný gambler zvyšoval sázky. A pak na to dojel. A s ním i celé Rusko. Chtěl se zapsat do historie, což se mu podařilo. Ale jinak, než očekával.
