Článek
V současnosti dochází k určité pojmové inflaci, kdy každý, kdo je proti shora tlačenému sociálnímu inženýrství ve formě prosazování extrémistické „woke“ ideologie či sebepoškozujícího „boje s klimatem“, bývá označován za „konzervativce“, ačkoli skutečný obsah tohoto pojmu je podstatně komplexnější. Zvláště podivné to je v případě subjektů, které historicky též tíhly k sociálnímu inženýrství a k prosazování menšinové ideologie, pouze trochu odlišné. Poněkud paradoxně tuto inflaci podporují v dokonalé souhře „woke“ propagandisté a zároveň deklarovaní odpůrci „woke“ z řad extrémistických stran (skrývajících se pod dalším uneseným pojmem „vlastenci“). Toto není až tak překvapivé, neboť v obou případech je společným jmenovatelem tohoto „nálepkování“ jejich očekávaný zisk z této činnosti v rovině politického marketingu a následně ve volbách. Více překvapivá je skutečnost, že tomuto jevu jdou vstříc i některé reálně konzervativní subjekty.
Taktické důvody k tomuto posunu na konzervativní straně jsou relevantní. Snaha posílit svůj vliv získáním spojenců mezi v některých tématech odlišně smýšlejícími subjekty dává smysl. Podobně dává smysl i více ambiciózní cíl tyto, silnější, ale ideově spíše amorfní, spojence v určitém směru fakticky ovládat a tím znásobit své možnosti. Ovšem tyto pokusy mohou být prováděny v obou směrech. Proto jsou relevantní i obavy vyplývající z této pojmové kreativity.
V čem udělali američtí soudruzi chybu
Ukázkou toho je například vývoj v USA. Demokratická strana a zejména členové jejího vedení začali před nějakou dobou mít pocit, že jim „ujíždí vlak“, a proto se rozhodli obohatit svou nabídku, modernizovat svůj program a učinit ho marketingově atraktivnějším a pro voliče lákavějším.
Za tímto účelem začali postupně přejímat prvky ideologie „probuzenosti“ (anglicky „woke“), která vyrůstala z levicových kořenů a navazovala na marxistickou klasiku o věčném vykořisťování, útlaku a mocenském ovládání, ale namísto původní verze soustřeďující se na dělnickou třídu ji flexibilně rozšířila na celé spektrum společenských skupin. Díky tomu nabízela lákavé reminiscence na boj za občanská práva a na boj proti rasové segregaci, což jsou období mající dodnes pozitivní konotace, a do budoucna pak vize boje proti rasové či jiné diskriminaci, za ochranu zranitelných menšin, etnických či jiných, a celkově tedy boj za „sociální spravedlnost“ nabízející hezky znějící hesla a mobilizační potenciál.
Tato ideologie dlouho přežívala pouze ve specifickém univerzitním prostředí a představovala relativně izolovaný a marginální myšlenkový proud. Demokraté svým manévrem tento proud legitimizovali, posílili a usnadnili jeho expanzi mimo prostor univerzit. Tato vylepšená politická nabídka měla v kombinaci s vývojem etnického složení amerického obyvatelstva, tj. s nárůstem podílu etnických minorit a se slábnutím „neprogresivní“ bílé majority (byť tento vývoj není tak jednoznačný – blíže viz zde), být základem vyhlídek na budoucí neodvratnou a dlouhodobou dominanci Demokratické strany. Tento politický manévr ji tedy měl dostat na „správnou stranu historie“ a zajistit její trvalou převahu nad republikány. A vskutku, po nějakou dobu to fungovalo. Ale až příliš dobře.
Převzetí Demokratické strany
Demokraté tento manévr původně zamýšleli jako určité „koření“ pro svou standardní nabídku a stoupenci „woke“ ideologie měli představovat užitečné spojence, přičemž případné radikály mezi nimi by vzhledem k dosavadní marginalitě tohoto proudu nemělo být obtížné izolovat. „Woke“ ideologie se svými líbivě znějícími hesly však úspěšně pronikla do mainstreamu, byla nadšeně přijata v médiích a jejímu rozšíření značně napomohl i vzestup sociálních sítí, které svým fungováním výrazně znásobily možnosti angažované menšiny být vidět a prosazovat svůj vliv.
Prudká expanze „woke“ ideologie a její dominance v akademickém prostředí i v médiích vzbudily dojem velké síly, jakési „nezastavitelné vlny“, na níž je nutno naskočit nebo jí být smeten. Proto se pro onu první možnost hojně rozhodovali mnozí politici Demokratické strany. Došlo tak k výměně rolí, kdy tito jedinci, včetně stranických špiček, ostentativně dávali najevo, ať už upřímně či účelově, svou ochotu stát se pomocníky a „spojenci“ vůči svým původně zamýšleným pomocníkům a „spojencům“, nad nimiž ztratili kontrolu. V tomto kontextu není překvapivé, že k podobnému kroku se postupně uchylovaly i zdánlivě neutrální korporace, což jen dále povzbuzovalo dojem síly tohoto trendu.
Tento dojem však byl mylný. Jakkoli v určitých skupinách obyvatelstva či v určitých geografických lokalitách „woke“ ideologie získala reálnou převahu, celkově se stále jednalo o případ aktivní a hlasité, ale stále jen menšiny obyvatel i voličů. Důsledkem se pak stalo postupné odcizování mezi Demokratickou stranou a jejími voliči.
Marné varování z roku 2020
Ukázkou toho byly už primárky v Demokratické straně pro prezidentské volby v roce 2020. Pod dojmem výše naznačeného vývoje převládal dojem, že všichni relevantní kandidáti budou zástupci této ideologie a že souboj v primárkách bude pouze o to, kdo z nich je nejvíce „woke“. Mezi demokratickými zájemci o prezidentskou funkci se opravdu jednalo o přehlídku diverzity a „pokrokových“ názorů, zatímco Joe Biden, ačkoli on sám se od svých původně středových pozic posunul výrazně doleva, mezi nimi působil jako středový „dinosaurus“ z jiné doby (možná s výjimkou miliardáře Bloomberga, jenž však nebyl typickým stranickým kandidátem). Nicméně Biden, i když ani tehdy po duševní a fyzické stránce už zdaleka nebyl v nejlepší formě, všechny mladší a „pokrokové“ protivníky (včetně Kamaly Harrisové) drtivě převálcoval, a to většinou ještě před začátkem samotných primárek.
Tento výsledek zvláště vynikne, když si uvědomíme, že v primárkách hlasují voliči dané strany (tj. preferující demokraty a nikoli váhající mezi oběma stranami) a navíc i z nich hlasuje pouze menšina těch více aktivních a ideově vyhraněných. Ovšem i mezi touto specifickou skupinou Biden zvítězil a „woke“ nabídka byla většinově odmítána.
Už však bylo příliš pozdě. Pozice „pokrokových spojenců“ již byla ve straně natolik silná, že hlasitá, aktivní a mediálně viditelná menšina dokázala vnutit svou vůli pasivní většině a stranu tak fakticky převzít. V důsledku toho byl signál z primárek ignorován. Naopak „woke“ příznivci reagovali tak, jako extrémisté obvykle reagují, když narazí na odpor, tj. vystupňováním své agresivity a ještě radikálnějšími požadavky ve stylu: „Neuspěli jsme, protože jsme byli příliš umírnění. Musíme ještě přitvrdit. My víme, že voliči to takhle chtějí. A kdo bude proti, ten je zrádce.“
V praxi tedy bylo Bidenovi nařízeno si vybrat do voleb „vhodnou“ kandidátku na viceprezidentku (možnost, že viceprezidentem by se mohl stát muž, byla ze zjevných důvodů zakázána). Pod tímto tlakem si tedy Biden „vybral“. Výsledkem byla „progresivní a diverzitní“ Kamala Harrisová, jejímž trumfem byly barva kůže (byť od radikálnějších stoupenců zazněla kritika, že je „málo černá“) a pohlaví. Svou oddanost ideologii pak prokázala například tím, že se navzdory realitě a svému většinově indickému původu prohlašovala za Afroameričanku. Tím měl být „napraven“ výsledek primárek, jelikož Harrisová se měla na Bidenově podpoře stát viceprezidentkou a následně i jeho nástupkyní v nejvyšším úřadu.
Zasloužený výprask v roce 2024
Tento plán zdánlivě fungoval. Biden byl v roce 2020 zvolen, ale program, s nímž kandidoval, byl obratem „modernizován“ a složení jeho vlády též více zohledňovalo „woke“ principy. Důsledky byly logické, i když pro mnohé „woke spojence“ stále překvapivé. Demokraté výrazně prohráli následující prezidentské volby, a to i proti tak slabému a osobnostně nestandardnímu kandidátovi, jakým byl Donald Trump (slabému ve smyslu celostátní podpory, nikoli ve smyslu jeho kontroly na Republikánskou stranou), a ztratili většinu v obou komorách Kongresu.
Demokratická strana utrpěla dokonce ještě větší ztráty, než jak to vypadalo na první pohled podle počtu zástupců v kolegiu prezidentských volitelů. Výrazně jí ubyli voliči i v jejích „pevnostech“, tj. státech historicky dlouhodobě „modrých“. Ztratila nejen voliče ze svého původního jádra, tj. bělochy pracující na pozicích „modrých límečků“, ale dokonce se jí podařilo odradit i značnou část voličů z řad etnických menšin, kteří se měli stát zárukou její vítězné budoucnosti. V důsledku toho Donald Trump překvapivě zvítězil nejen v kolegiu volitelů, ale i na celkový počet voličských hlasů.
Demokraté se v důsledku svého „woke“ manévru natolik vzdálili voličům, že padla i další teorie považována do té doby za samozřejmou. Podle ní vyšší volební účast, jež souvisela s větším zapojením voličů z nižších sociálních vrstev, měla znamenat lepší volební výsledek pro demokraty. Podle výsledků posledních voleb se však překvapivě ukázalo, že vyšší volební účast korelovala s lepšími volebními výsledky pro republikány (viz zde).
Navzdory výše uvedeným skutečnostem se ještě dnes, téměř rok po volbách, Demokratická strana stále nachází v podivné paralýze. Na jedné straně je zřejmé, co bylo příčinou porážky. Ovšem na druhé straně dominance „woke spojenců“ je taková, že není možné jednoduše otočit kormidlem a obrátit se pryč od „pokroku“, do něhož bylo s takovými nadějemi investováno tolik politického kapitálu.
A co soudruzi v ČR?
Podobný příklad máme i u nás. ČSSD byla jednou ze dvou nejsilnějších stran. Poté, co sem dospěl příslušný trend, také se pokusila obohatit svou nabídku „pokrokovou“ příměsí. Vzhledem ke specifickému charakteru postkomunistických států se tato ideologie nestala dominantní a „jen“ stranu rozštěpila a usnadnila faktické převzetí jejího elektorátu hnutím „lidového miliardáře“. Vedení strany se pokusilo tento pád do bezvýznamnosti zastavit dalším obohacením své nabídky, tentokrát však v opačném směru, a navzdory historickým zkušenostem rozhodlo stát se juniorním partnerem komunistů.
Tento manévr bezpochyby může být zdůvodněn stejnými argumenty jako výše zmíněná snaha konzervativců spojovat se s „konzervativními“ subjekty, tj. spolupráce v „hlavní prioritě“ (v případě SOCDEM patrně snaha sesadit „asociální vládu“), snaha nechat se do Sněmovny „vyvézt“ na zádech silnějšího partnera nebo naděje, že se silnější „spojence“ podaří korigovat či jim podsunout svou agendu. Ony důvody však mohou působit oběma směry. A navzdory snahám o marketingové přerámování, takový manévr nepůsobí jako výraz sebevědomí a sily, nýbrž jako výraz slabosti a zoufalství. Je přirozeně předčasné předjímat, jak jej ohodnotí voliči. Ovšem odpověď na otázku, kdo bude posílen a kdo poslouží jako fíkový list (a bude následně odhozen), je podstatně snazší.
Pokušení pro konzervativce
Podobný vývoj se netýká pouze levicových stran. Ukázkou toho je například jev označovaný jako „životní cyklus jediné opravdové pravice“. Ten zjednodušeně probíhá takto: „Založíte si stranu, protože chcete nízké daně, svobodu, vadí vám progresivci a ekologisti a nemáte rádi EU - dezolátské tamtamy rozhlásí, že je tu nová svěží strana, co odmítá Diktát Bruselu™ a najednou máte hodně nových voličů, protože o ně nechcete přijít, nevyvádíte je z omylu ohledně programu a ustupujete jejich představám. Najednou zjišťujete, že musíte být proti vakcinaci, Ukrajincům a chválit Putina, abyste si udrželi voliče. Noví členové taky zjevně nechápou pojem „pravice“. Není cesty zpět: kdybyste řekli, že Putina nemusíte, migranti vám nevadí a s nízkými daněmi nejde rozdávat dávky, hned jste zpátky, kde jste začali — vlastně hůř, protože mezitím znechuceně odešli lidi, co chtěli dělat Skutečnou Pravici™. Gratuluji, máte novou nahnědlou, národně socialistickou kremloidní stranu, alespoň než se někdo pokusí o Lepší Pravici.“
Ukázkou toho je například Trikolora, jež se z původně zamýšlené „nové a lepší ODS“ a „konzervativní naděje“, přes roli hlavního partnera v minitrojkoalici (TSS v roce 2021 – viz třeba tento článek) vypracovala do pozice přívěsku SPD. Ještě výstižnějším příkladem je osud Strany svobodných občanů, jež také začínala na pravicových, až libertariánských pozicích, následně se pokusila obohatit svou nabídku o „vlastenecká“ témata. V důsledku toho nyní funguje jako další přívěšek SPD s jejich Českými jarmarky (s dotovanými cenami) a předseda Svobodných sice v médiích opakuje mantru „my chceme nízké daně a štíhlý stát“ (což jistě voliči ANO, komunistů i samé SPD ocení) a jedním dechem dodává, jak permanentní zvyšování důchodů je „pravicová politika“ (přičemž obratným manévrem vynechá, že hlavní otázkou a praxí jeho budoucích partnerů není zvyšování samo o sobě, nýbrž zvyšování nad rámec zákonné valorizace).
Snaha vymezit se proti stávající podobě liberálně-konzervativních stran, které se staly více liberálními a méně konzervativními, je relevantní a oprávněná. Ovšem zvolené řešení v podobě vychýlení se do opačného extrému skrze „sjednocenou konzervativní frontu“ se subjekty, které na konzervatismu účelově parazitují, je poněkud riskantní. Konzervativci se tím prakticky pokouší napodobit roli „woke“ aktivistů, tj. nepřímo převzít zavedenou stranu nebo alespoň své spojence řídit a podsunout jim nové priority. Ovšem je nutno si přiznat, že konzervatismus je v ČR menšinový proud, zatímco neprogresivně levicový je v zde dlouhodobě dominantní. Nadto Andrej Babiš i jeho účelově pěstované „B-týmy“ zleva i zprava (komunisté a Motoristé), jakož i Tomio Okamura a jeho „národně konzervativní“ SPD jsou marketingově ostřílení a mají zkušenost i s „nepřátelským převzetím“.
Před otázkou: „Kdo ovládne koho?“, lze sice zavírat oči a maskovat ji odvoláváním se na „vyšší účel“ společného odporu proti „woke“, ale to neznamená, že odpověď na ni nepřijde dříve, než by se zdálo. A že nebude hezká.
