Článek
Staré už bylo plné spamů, bývalých známých a kontaktů, které jsem už nechtěla vidět. Začínala jsem nový život v novém městě, s novou prací a – jak jsem si myslela – i s čistým štítem. Jenže krátce po změně jsem začala dostávat zvláštní SMS zprávy.
Zprávy, které neměly přijít mně
První přišla hned druhý den po aktivaci:
„Prosím, vrať se domů. Máma tě hledá.“
Číslo nebylo uložené, předvolba byla z jiného kraje. Myslela jsem, že jde o omyl. Odepsala jsem: „Asi máte špatné číslo.“
Odpověď přišla okamžitě:
„To jsi ty. Vím, že jsi to ty. Už si na všechno vzpomínáš?“
Na chvíli mi zatrnulo. Jako by mi někdo viděl až do hlavy.
Čím dál osobnější tón
Zprávy chodily každý večer. Vždy mezi devátou a desátou. Krátké věty, nikdy víc než pár slov.
„Pamatuješ na jabloň u stavení?“
„Chodila jsi tam schovávat knížky.“
„Přijedu si pro tebe.“
Byly zneklidňující. Ne šílené, ale… osobní. A přesné. Když jsem se svěřila kolegyni v práci, řekla jen: „To je nějaký blázen. Zablokuj ho.“ Ale já si nebyla jistá. Něco v těch zprávách bylo jinak.
Zjišťování pravdy
Nedalo mi to. Vyhledala jsem předvolbu – šlo o malé město na severu. Začala jsem procházet internet a v diskusích narazila na zmínku o dívce, která zmizela před čtyřmi lety. Byla jí podobná jako já – alespoň podle starých fotek, které zveřejnila její rodina v naději, že ji někdo pozná. Jmenovala se Lenka.
V jedné diskuzi někdo zmiňoval, že byla citlivá, introvertní, psala si deníky, často mizela z domova na celé dny. Jednou odešla – a už se nevrátila. Policie pátrání odložila po roce.
Zlomový moment
Rozhodla jsem se napsat zpět:
„Kdo jsi?“
Odpověď:
„Táta. Lenko, vím, že tě přinutili zapomenout. Ale pořád tě milujeme.“
Zavřela jsem telefon a několik dní ho nezapnula. Zvažovala jsem, že půjdu na policii. Ale co bych řekla? Že mám nové číslo a někdo mě oslovuje cizím jménem? Že tvrdí, že jsem jeho dcera?
Setkání
Napsala jsem naposled:
„Kde bych tě měla potkat?“
A přišla odpověď:
„U jabloně. V sobotu. Budu čekat.“
V sobotu jsem jela na sever. Nevěděla jsem proč. Možná z únavy. Možná z té zvláštní naděje, že zjistím něco o sobě, co nevím. Nebo o někom jiném, kdo mě za někoho považuje.
Stál tam starší muž, s kyticí v ruce a slzami v očích. Neřekl „ahoj“ ani „Lenko“. Jen:
„Děkuju, že jsi přijela. Ať už jsi kdokoliv.“
Závěr
Nejsem Lenka. Jsem si tím jistá. Ale od té doby si píšeme. Píšu mu, co jsem dělala jako malá. On mi píše o své dceři. Možná ho to bolí. Ale možná právě tenhle omyl někomu pomohl víc, než bych kdy čekala.
A když mi občas přijde zpráva:
„Dávej na sebe pozor, holčičko“
…usměju se. A odepisuju:
„Taky na vás myslím.“
