Článek
„Gratulujeme! Byla jste vybrána na pozici koordinátorky projektů ve společnosti VeylTech Group.“
Zaváhala jsem. Přihlásila jsem se, to ano – ale bez očekávání. Firma s mezinárodním přesahem, pověstnou firemní kulturou, platem, o kterém jsem si v bývalé práci mohla jen nechat zdát. Poslala jsem životopis spíš z hecu, poslední večer před uzávěrkou. Žádný motivační dopis, žádná známost.
A přesto… vybrali mě.
První den.
Nervózní, ale připravená. Nové šaty, nový zápisník, nervy stažené.
Recepční se na mě usmála, když jsem přišla – jako by mě poznávala.
„Slečna Elen Drozdová, že? Těší nás. Rádi vás tu konečně máme.“
Konečně?
Neřešila jsem to. Výtah do patra 11, elegantní kanceláře, bílý chrom, velká okna a výhled na město.
Asistent mě zavedl do kanceláře s mým jménem už na dveřích.
Na stole uvítací balíček. A uvnitř… dopis. Ručně psaný.
„Jste tu právem. Ale ne tím, čím se zdáte být.“
Podpis žádný.
Zpanikařila jsem.
Chtěla jsem to ukázat HR, ale když jsem se vrátila po šálku kávy… dopis zmizel.
Dala jsem to za vinu nervozitě. Možná si ze mě někdo dělá legraci. Možná test, forma uvítání, kdo ví.
Dny ubíhaly.
Dostala jsem projekt. Netradiční. Citlivý. Příliš citlivý na nováčka.
„Víme, že jste vhodná právě vy,“ řekl můj nadřízený a významně se na mě podíval.
Nikdy neřekl proč.
Začala jsem si všímat dalších zvláštností.
Lidé se ke mně chovali… zvláštně.
Ne nepřátelsky. Spíš jako by mi něco odpouštěli. Nebo skrývali.
Jeden kolega mi jednou po schůzce zašeptal:
„Vy o tom fakt nevíte, že ne?“
„O čem?“
Uhnul pohledem a odešel.
Začala jsem hledat v systému. Ve firemní databázi, která byla až podivně přístupná.
Chtěla jsem najít dokumenty o pohovorech, výběrovém řízení, o mně.
A tehdy jsem narazila na záznam – zvukovou nahrávku z porady výběrové komise.
Poslouchala jsem.
„…předpokládáme, že nebude vědět nic. Ale to je klíčové.“
„Je to neetické.“
„Je to nezbytné. Její profil přesně odpovídá. Geneticky. I historicky.“
Ztuhla jsem. Geneticky? Historicky?
Doma jsem vytáhla staré rodinné dokumenty. Matka zemřela, když mi bylo sedmnáct. O otci jsem věděla jen to, co neřekla – nikdy o něm nemluvila.
Našla jsem starý dopis mezi jejími věcmi. Otevřený, zažloutlý, bez adresy.
„Elen nesmí vědět, kým byl její dědeček. Chráním ji tím. Ale jestli někdy zjistí, co dělala skupina V, bude v nebezpečí.“
Skupina V.
VeylTech.
Začala jsem pátrat. Ve starých archivech, knihovnách, na deep webu.
Skupina V byla původně tajný tým československých vědců během studené války. Oficiálně pracovali na pokročilých technologiích. Neoficiálně?
Psychotronika. Informační manipulace. Biometrická paměť.
Jeden z jejich experimentů se jmenoval Projekt E.D.
Moje iniciály.
Pracovní smlouva, kterou jsem podepsala, měla zvláštní přílohu. Podmínku, že pokud „objeví pravdu“, podléhá zvláštnímu režimu mlčenlivosti.
Přehlédla jsem to. Nebo to tam nebylo?
Jeden večer jsem se vrátila do kanceláře – bylo po pracovní době.
Na mém stole ležela složka. Otevřená.
Uvnitř: fotografie mé matky. V laboratoři. S odznakem „Skupina V“.
A vedle ní – muž, kterého jsem znala jen z jedné staré černobílé fotky. Můj dědeček.
Už jsem nemohla pochybovat.
Nebyla jsem vybraná omylem. Ale ne kvůli CV nebo zkušenostem.
Byla jsem součástí něčeho, co začalo dávno přede mnou.
Testují mě. Nebo připravují. Možná čekají, až „se to projeví“.
Od té doby se ptám:
Proč právě já? Co po mně chtějí?
A hlavně – co je pravda a co část scénáře, který přede mnou kdosi napsal?
Ať už to bylo cokoliv… první den byl jen začátek.
Omyl to nebyl.
Ale náhoda?
Tu jsem přestala věřit ve chvíli, kdy se mi na monitoru objevila zpráva:
„Aktivace zahájena. Fáze II.“
