Článek
Naše fenka, tříletá border kolie jménem Kira, odběhla z dvorku jako obvykle – na pár minut, kolem zahrad, přes známé cestičky, kde to znala od štěněte. Nikdy neutíkala daleko. Věděla, kam patří. Vždy se vrátila do dvaceti minut.
Ten večer se ale nevrátila vůbec.
Hledali jsme všude.
Volali, obvolávali útulky, dávali letáky, sdíleli příspěvky ve všech skupinách.
Myslela jsem, že ji někdo ukradl. Nebo srazilo auto. Nebo… horší věci, které jsem se bála si vůbec představit.
Uběhl týden. Pak druhý.
Naděje se zmenšovala, ale něco v nás se odmítalo vzdát.
A pak, přesně na den za měsíc, stála ráno před vraty.
Špinavá. Hubenější. Ale naživu. A jiná.
Zpočátku jsem si myslela, že se mi to zdá. Ale když jsem ji pohladila, začala vrtět ocasem. Uši měla stažené, oči smutné, ale poznávala nás.
A měla na krku obojek.
Tmavě zelený, kožený, se starou kovovou přezkou.
Ten náš nebyl – ten ztratila, to bylo jasné. Ale tenhle… nepatřil nám. Ani nikomu, koho jsme znali.
Na vnitřní straně obojku bylo ryté jméno:
„Elsa – 1997“
Zamrazilo mě.
Kira se narodila v roce 2020. Jaký obojek z roku 1997…?
Zajela jsem prstem po kůži – byla oprýskaná, ale stále pevná. A rytina stará. To nebyl žádný moderní suvenýr.
Kdo jí ho dal?
V dalších dnech byla Kira zvláštní. Ne agresivní – spíš jiná.
Nepoznávala staré povely. Měla tendenci zírat do prázdna. V noci chodila po domě a občas štěkala do koutů, kde nikdy nic nebylo.
Několikrát jsem ji našla, jak sedí před starým rádiem, které nefungovalo už roky.
A pokaždé, když jsem se jí dotkla, ucukla.
Něco se stalo. Ale co?
Rozhodla jsem se najít původce obojku.
Prošla jsem databáze ztracených psů, staré registrace, fóry.
A pak jsem našla záznam – starý článek z místních novin.
Z roku 1998.
„Rodina přišla o fenu Elsu – border kolii. Pes zmizel při výletě nedaleko Borkovských skal. Nikdy se nenašel.“
To místo bylo 40 km od nás.
A přesně tam Kira NIKDY nebyla.
Nebo… nebyla?
Zajeli jsme tam.
Když jsme se přiblížili k lesu, Kira ztuhla.
A pak vyrazila.
Běžela přesně, jako by věděla.
Našla zarostlou pěšinu. A dovedla nás ke staré, rozpadající se chatě.
Uvnitř nebylo nic. Jen ticho. A uprostřed prachu… další obojek.
Úplně stejný jako ten, co měla na krku.
Ale tentokrát bez jména.
Stáli jsme v tom opuštěném místě a cítili, že nevíme, co se vlastně děje.
Jen jedno bylo jisté:
Něco – nebo někdo – naši Kiru našel.
A vrátil nám ji. Ale jinou.
Dodnes nevíme, kde byla.
Ale obojek máme schovaný.
A každou noc, když slyšíme, jak Kira štěká do prázdna, si říkáme:
Co všechno si přinesla zpět? A co – nebo kdo – ji držel celý ten měsíc?
