Článek
Spíš naopak. Mám všechno na svém místě, organizované, pod kontrolou. O to víc mě vyvedlo z míry, když jsem si jedno pondělí ráno na zastávce uvědomila, že nemám peněženku.
Prohledala jsem kabelku pětkrát, srdce mi bušilo v krku. Peněženka byla pryč – s doklady, hotovostí, kartami, ale hlavně… s fotografií mojí mámy. Jedinou, kterou jsem u sebe nosila.
Máma zemřela před dvěma lety. Náhle. Bez rozloučení. Ta fotka – ošoupaná, usměvavá, z dovolené u moře – byla pro mě jako talisman. Když mi bylo úzko, podívala jsem se na ni. Když jsem ji ztratila, bylo to, jako bych přišla o další kousek ní.
Nahlásila jsem ztrátu, zablokovala karty, zkusila se ptát v okolí. Nic. Už jsem se s tím pomalu smiřovala.
A pak, přesně za týden, přišla obálka. Obyčejná, ručně nadepsaná, bez zpáteční adresy. Uvnitř byla moje peněženka. Nepoškozená, úplná. Všechno v ní bylo – doklady, peníze, karty, i ta fotka.
A navíc… dopis.
Psaný rukou. Na starém linkovaném papíře. Začínal slovy:
„Pokud to čteš, našel jsem něco, co patří tobě. Ale možná i trochu mně. Protože ten den, kdy jsem tu peněženku zvedl ze země, jsem si všiml fotografie. Usmívající se žena – úplně stejná, jako byla ta moje.“
Zatajila jsem dech.
„Nechal jsem si ji na chvíli u sebe. Ne proto, abych si ji přivlastnil. Ale protože jsem měl pocit, že mi přes ni něco říká. Že mi připomíná, že všechno, co jsem odkládal, je potřeba dořešit. Díky té ženě – tvé mámě – jsem napsal dopis, který jsem měl napsat už dávno. Svému synovi. Už jsem ho poslal. A teď vracím i to, co není moje.“
A nakonec, poslední věta:
„Možná ten dopis patří i tobě. Protože ve chvíli, kdy jsem dočetl, jsem měl pocit, že to nebyl vzkaz pro mě. Ale skrze mě – pro tebe. Děkuju, že jsem si to mohl uvědomit.“
Dopis nebyl podepsaný. Nic víc v obálce nebylo. Jen moje věci – a slova, která se mě dotkla hlouběji než cokoliv za poslední dobu.
Nevím, kdo ten člověk byl. Nikdy jsem ho nepoznala. Ale od té chvíle nosím v peněžence nejen fotku mámy, ale i ten list papíru. Jeho písmo. Jeho vděk. A tichou připomínku, že věci se někdy ztratí jen proto, aby nám připomněly, co jsme zapomněli cítit.
A že i ztráta může být dar.
Stačí ji přijmout s otevřeným srdcem.
