Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že se mi něco takového stane. Lidé se přece neztrácejí v lese jen tak. Ne v jednadvacátém století. Máme GPS, chytré hodinky, powerbanky a aplikace, které nás dovedou i na záchod v nákupáku. A přesto jsem tam stála. Sama. Uprostřed hustého lesa, kde se den náhle proměnil v podivný, tlumený soumrak. Signál žádný. A pak jsem to uviděla – na kůře mohutného buku: moje jméno. A pod ním moje datum narození.
Přesně, do puntíku. Čtyři jména, protože mě matka pojmenovala podle všech pratet, co kdy přežily válku. A den, měsíc, rok, který znám nazpaměť nejen z občanky, ale i z každého trapného přání k narozeninám, co jsem kdy dostala. Vyryto hluboko, precizně. Mech na okrajích letokruhů to pamatuje dávno – rozhodně to nebylo čerstvé. Ten strom to věděl už dávno.
A já jsem neměla tušení, co to znamená.
Všechno začalo jako banální výlet. Kamarádka mi řekla: „Pojď se projít, vypneš mozek, v lese se krásně dýchá.“ To jsem tehdy ještě netušila, že ona „terapie lesem“ se může zvrhnout v nejpodivnější zážitek mého života. Nejdřív jsem opravdu jen šla – značka modrá, slunce, ptáčci, Instagram story. Ale někde mezi odbočkou a borovicovým hájem se to zlomilo. Značky zmizely. Cesta taky. A pak i slunce.
Nevím, jak dlouho jsem bloudila. Čas v lese funguje jinak. Mobil ukazoval 15:12 celé dvě hodiny. Když jsem se na něj podívala potřetí, baterie byla na nule. Vzduch ztěžkl, jako by měl každou chvíli začít bouřku. A pak jsem se ocitla u toho stromu.
Stála jsem tam jako přimrazená. V první chvíli jsem si řekla, že to musí být náhoda. Jméno jako moje má přece spousta lidí. A datum narození? Možná nějaký blázen. Nebo jsem na nějakém dětském táboře, co tu byl před lety a kde si děti vyřezávaly na stromy svoje jména? Možná jsem přece jen paranoidní. Možná…
A pak mi došlo, že ten strom znám.
Ne jako že „jsem ho už někde viděla“, ale jako že ho znám z dětství. Z jednoho snu, který se mi opakoval, když mi bylo asi osm. Les, cesta, ten strom – a vždycky jsem se probudila, než jsem se dotkla jeho kmene. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Kdo by tomu přikládal význam? Jen divný dětský sen. Ale teď jsem tu byla. A strom byl skutečný.
Zachvátila mě panika. Snažila jsem se jít zpátky, ale všechno vypadalo jinak. Cesty, po kterých jsem šla, teď byly zarostlé. Stromy stály jinak, některé jako by se otočily. Ano, zní to šíleně – ale vážně jsem měla pocit, že mě les sleduje. A že ví, že jsem našla to, co jsem neměla.
Zatlačila jsem si nehty do dlaně, abych se ujistila, že bdím. Bolí to. Dobře. Nejsem v kómatu, nejsem mrtvá. Jsem jen ztracená. V lese, který ví, jak se jmenuju.
Zbytek odpoledne jsem šla naslepo, snažila se držet slunce za zády, ale obloha zůstávala stále stejně šedá. V jednu chvíli jsem se otočila a uviděla ten strom znovu. Ne jiný. Ten samý. S mým jménem.
Když mě nakonec našli – starý myslivec s vousy jako z pohádky a jeho pes, který mě očuchával s výrazem „co to tady blbneš“ – slunce už zapadalo. Prý jsem nebyla daleko od cesty. Prý mě slyšeli volat, ale šla jsem „pořád dokola kolem“. Řekla jsem jim o stromu. Mávli rukou. „Jo jo, ty tam děti ryjou kdeco. Už za komančů to tam bylo.“ Ukázala jsem jim fotku v mobilu. Byla prázdná. Jen strom, žádné písmo.
Ale já vím, co jsem viděla.
Doma jsem se snažila zapomenout. Prvních pár dní jsem nemohla spát. Pak jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že šlo o halucinaci z vyčerpání, únavy, možná nějakého toxického mechu. Jenže od té doby se mi znovu vrací ten dětský sen. A pokaždé je trochu jiný.
Tentokrát se dotknu stromu. A probudím se s pocitem, že mě někdo sleduje.
Na vnitřní straně zápěstí jsem si objevila jemný škrábanec. Tenký, ale přesný. Vede přesně tam, kde jsem ten strom ve snu pohladila. Každý den je o něco výraznější.
Možná to byl jen výlet. Možná to byl jen les.
A možná jsem našla něco, co mě hledalo dřív, než jsem se vůbec narodila.
