Článek
Očima jsem uhýbala odleskům slunečních paprsků od leštěných kamenných stěn hrobek. Kamenné deseky se jmény mrtvých a andělé z mramoru na mě vydechovaly horko akumulované od samého rána. Žádné květiny, svíčky. Jsem na hřbitovu La Recoleta, prý nejkrásnějším na světě. Rodiny se tu kdysi předháněly v tom, koho stavba bude větší.
Ano, tady nejsou normální hroby, na kterých roste tu a tam i plevel. Místní hrobky, často spíš mauzolea, jsou dílem architektů. Je jich tu na čtyři tisíce osm set. La Recoleta je kamenný labyrint, ve kterém se už nepohřbívá. Sem se chodí jako do galerie. Jen místo jmen umělců jsou tu jména slavných a bohatých. Je tu hrobka Luise F. Leloira, nositele Nobelovy ceny za chemii, leží tu řady argentinských politiků a členů argentinských patricijských rodin. Odpočívá tu i pod svým dívčím jménem v hrobce své rodiny Eva Duarte, Evita. Jméno Perón na náhrobní desce nenajdete. Její odhodlání, síla a energie ji vynesly vysoko, teď leží pohřbená 5 metrů hluboko v zemi zatížená ocelovými pláty, aby ji nikdo nemohl ukrást či zničit.
Hledala jsem stín stromu, abych ulevila svým očím. Marně. Tady vrhají stíny jen vysoké hrobky stojící v uzoučkých uličkách. V pravé poledne ale ani ty ne.
Každé hrobka je jiná a přesto jsou všechny stejně kamenné. Až na jednu. Tu si nechala postavit prý nejbohatší rodina v zemi, rodina Fortabatových. Je to vlastně mauzoleum, které je malým technickým zázrakem. Posuvná střecha umožnuje trávníku, který jinak můžete spatřit jen za nablýskaným neprůstřelným sklem, a botanické zahradě v suterénu, aby k nim dolehlo slunce, aby na ně mohlo zapršet.
Je to opravdu krásný hřbitov, honosný a slavný, ale stačilo mi vidět ho jen jednou. Dávám přednost hřbitůvkům, kde se lidé nefotografují před hrobkami slavných, ale takovým, kam se chodí za těmi, co jsme měli rádi. Místům, kde rostou staré lípy poskytující stín nebožtíkům i živým. Kam se nosí kytky, kde se zapalují svíčky. Kde se vzpomíná a někdy i pláče. A kde se občas někdo pomodlí i nad hrobem člověka, na který se už zapomnělo.
To k technickému unikátu – soše Eduarda Catalano z roku 2002 vyrobeného z nerezové oceli a hliníku bych se vrátila hned. Jedná se o obrovský květ vysoký 23 metrů. A přestože celá konstrukce váží 18 tun, působí křehce. Jeho šest okvětních lístků se zrcadlí ve vodní hladině pod ní, vodní plocha vrhá odlesky na okvětní lístky. V těch se zrcadlí i kus nebe. Modré, zamračené či červánkové při západu slunce. Ráno se květ otevírá, se západem slunce zavírá. Floralis Genérica byla vytvořena jako pocta všem květinám na světě. Žádný jezdecký pomník slavného generála či obelisk vztyčený u příležitosti 400. výročí založení města, ale květ je moderním symbolem Buenos Aires. To prostě se nemůžete nezamilovat do „labyrintického města“, jak ho nazýval Borges, které se utápí v nekonečném množství ulic a uliček, a které přitom dokáže uvolnit 4 hektary uprostřed města pro kytku.
