Článek
Zapomeňte na pohádkové džiny z lahve. Skutečný džinismus je cesta přísného asketismu a nenásilí, která tisíce let formuje životy milionů lidí. Co mají společného indičtí asketi s evangelíky a jak vypadá svět, kde je i prach karmy hmatatelný?
Hned na začátku je třeba vyjasnit jedno časté nedorozumění: džinismus nemá nic společného s postavami z předislámského období, a už vůbec ne s pohádkovými džiny z lahve. Přiznávám, že mě to před dávnými lety, když jsem o tomto náboženství slyšela poprvé, napadlo. Však jsem se už v duchu za to džinismu omluvila. A není to popravdě řečeno ani náboženství, protože džinisté neuznávají boha. Jejich nejvyšší autoritou je vesmír. Název je odvozen od sanskrtského slova džina, což znamená „Vítěz“ – ten, který ovládl své vášně, pýchu a chtivost.
Když jsem vešla do objektu Digambar Jain Atishay Kshetra, který se nachází jen pár set metrů od areálu s úchvatnými hinduistickými, ale i džinistickými chrámy, vstoupila jsem současně do roku 2553. Džinistický kalendář se totiž začal odpočítávat od okamžiku, kdy do nirvány odešel Mahávíra, nejvýznamnější duchovní učitel a reformátor, který v 6. století př. n. l. dal džinismu jeho současnou podobu. Byl vrstevníkem Buddhy a není vyloučené, že i zakladatele zoroastrismu Zarathuštry.
Schovejte fotoaparáty. Náboženský komplex Digambar Jain Atishay Kshetra v Kádžuráhu není místem, kam patří zvědavé okukování. Je to místo, které slouží jako komunitní a poutní centrum. Najdete v něm moderní ubytovny pro poutníky (dharamšály), společnou jídelnu a také muzeum, ve kterém jsou cenné artefakty z 9. a 10. století nalezené v okolí. A nebyli by to džinisté, kdyby běžné poslání muzea nespojili se vzděláváním. Říkají, že je to spíš učebna než muzeum A mají pravdu. Tady se „modern“í člověk může učit, jak žít a neubližovat. Konají se tam i přednášky, nezřídka určené široké veřejnosti. Mniši a mnišky na nich hovoří o duchovní praxi, akademici a badatelé nejčastěji o historii a luštění starých nápisů psaných v jazyku, kterým mluvil Mahávíra.
Náš průvodce objektem byl příjemný džinista, mnich oblečený v bílém hábitu. Vysvětlil nám, že to je běžné oblečení Švétámbarů, kteří tvoří jednu větev náboženství, tu méně ortodoxní. Představitelé druhého směru džinismu, resp. druhé školy, se nazývají Digambarové (Odění vzduchem). Jejich mniši na znamení úplného zřeknutí se světského majetku nenosí žádné šaty. Mnišky ano, ale jen prostý bílý hábit. Mnichy s košťátkem, jak si zametávají cestičku, aby nešlápli na nějakého broučka, jsme nepotkali, ale ty s rouškou na ústech ano. Nosí je proto, aby aby omylem nespolkli třeba komára.
Průvodce byl asi ten nejupovídanější džina na světě. Vysvětlil nám, jak a proč džinismus v 6. století př. n. l. vznikl. Vlastně šlo o protest proti tehdejšímu ranému hinduismu a o jeho reformu. Odmítl krvavé zvířecí oběti a kastovní systém. Namísto spoléhání se na bohy položil důraz na osobní zodpovědnost. Džinisté nevěří tomu, že nějaký bůh stvořil vesmír. Oni ví, že vesmír je věčný. Jsou to asketové a zcela odmítají násilí. Na to, co si pod tím slovem představují, mi odpověděl Dušan Zbavitel v knize Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti. Říká, že džinismus definuje nenásilí jako absolutní závazek, který se musí dodržovat v tzv. třech rovinách konání: nesmí se ublížit myšlenkou, slovem ani skutkem. Zatímco neublížení se u hinduistů vztahuje jen na člověka a „vyšší“ zvířata, džinisté chrání i mravence.
A pokud jsem to dobře pochopila, tak i karmu pojímají jinak než hinduisté. Pro džinisty je to konkrétní jemný prach, který se usazuje na duši a tíží ji. Smyslem koloběhu reinkarnací je duši očistit. Je to pro ně nekonečný koloběh zrození a smrti. Reinkarnace není vnímána jako šance na „další život“, ale jako vězení. Cílem je kolotoč zastavit. A podaří-li se to, potom se už duše nevrací do řetězce znovuzrození a zůstává v nekonečném stavu jasné mysli a spokojenosti. Ale dosáhnout osvobození může jen člověk. Duše vtělená třeba do mikroorganismu si prostě bude muset ještě počkat. Možná stojí za to připomenout, že s reinkarnací je spojen jeden z nejposvátnějších a nejstarších symbolů džinistů: svastika. Její čtyři ramena představují čtyři stavy, do kterých se může duše inkarnovat.
Ani nevíte, s jakým potěšením bych dál psala o džinismu. Třeba o tom, kde všude na světě jeho vyznavači, kterých je přibližně 5 až 6,3 milionu, žijí. O tom, jak zásadně džinismus ovlivňuje nejenom jejich životní styl, ale i výběr povolání, neboť se vyhýbají profesím, které zahrnují násilí (zemědělství kvůli orání půdy, řeznictví, koželužství). Proto provozují obchod, bankovnictví, šperkařství nebo vědu, kde je riziko ublížení živému tvoru minimální. Nebo o tom, jak každý džinista, pokud není mnich nebo mniška, cítí jako svou povinnost přispívat v rozsahu svých možností co největší finanční částkou na chod klášterů či vzdělávacích center. Také by stálo za to zastavit se u osobností, které jsou či byly součástí džinistického světa. Za všechny budu jmenovat aspoň Vikrama Sarabhaie (zakladatele indického vesmírného programu). Ráda bych se pustila do srovnání učitele Mahávíry s jeho současníkem Buddhou.
Jenže vím, že nepíšu učebnici.
Jak jsem tak volným krokem procházela kolem budov se žlutými fasádami a často do nich nakukovala, procházela se zelenými oázami se všudypřítomnými rozkvetlými bugenviliemi, poslouchala průvodce, potkávala mnichy, ostatní džinisty i laiky z řad široké veřejnosti, kteří přišli do centra meditovat, a zdravila se s nimi němým pokývnutím hlavy, když jsem tu a tam zahlédla věže nedalekých chrámů tyčících se k obloze, přišlo mi, že jsem se dostala do světa, který mě fascinuje, ale ve kterém bych nedokázala žít. Jsem příliš Evropankou na to, abych se stala asketkou, či abych aspoň dokázala dodržovat pravidla mentálního nenásilí, do kterého patří i hněv.
Je to prostě jiný svět.
Ale jedno s nimi mám přece jenom společné. Jak džinisté, tak evangelíci prokázali statečnost a sílu, když dokázali převzít odpovědnost za svůj osud (evangelíci) a za svou karmu (džinisté), odpovědnost za své činy, a to napořád. Obě skupiny odmítají roli oběti okolností, i když, pravda, občas by to bylo pohodlnější.
Příště vás zavedu do vesnice Orčha (v překladu „skryté místo“), která vypadá jako zamrzlá v 16. století. Bude to mé poslední zastavení v severní Indii. Slibuju, že se vyhnu jakémukoliv mudrlování o vírách, i když…?
NE.
Dělám si legraci.
