Článek
Vy, co mě sledujete, víte, že píšu sérii článků o severní Indii a Nepálu. Cesta trvala 16 dní, málo na to, abych viděla všechno, co bych chtěla. Ale viděla bych toho ještě míň, kdybychom v případě dlouhých přejezdů nejeli vlakem. Celá naše skupinka absolvovala celkem tří jízdy.
Nádraží v Ágře je dlouhé, přeplněné lidmi nejrůznějších barev pleti, šatů a pokrývek hlavy. Jsou tu ženy v kouzelných sárí, turisti s baťůžky či kufry, úředníci s aktovkou a celé rodiny odjíždějící možná na návštěvu příbuzných. Mezi všemi čekajícími na vlak se motají vyhublí chudáci s bosýma nohama. A žebrají. Nad vším tím se vznáší soustavné huhlání z amplionu, kterému není rozumět, pokřik nosičů s kufry na hlavě a skřípot vlaků vjíždějících do stanice. Vlastního slova neslyšíte, ale proč pořád mluvit, když je na co koukat, jako třeba na pobíhající krysu po širokorozchodné trati, nekonečně dlouhé vlaky, osobní vagony se zamřížovanými okny, či na zfetovaného chlapa, který zkouší projít se na samotném kraji nástupiště a nespadnout přitom do kolejiště.
Náš vlak přijel včas. Usedáme na svá sedadla do posledního místečka zaplněného vagonu a balíme se do šálů, kterými chceme vzdorovat silné klimatizaci. Jsme tu jediní Evropani, a tak nás z počátku spolucestující okukují, ale přestane je to bavit ve chvíli, kde stevard začne roznášet tácky s dopolední svačinou.
Slaná kaše v pytlíku sice nikomu z nás nechutná, krabička s džusem obsahuje moc cukru a pro sáček s kečupem nemáme upotřebení, ale plátek baleného toustového chleba se může později hodit. Nabízenou kávu odmítáme, neboť kdo ví, zda byla voda převařená. Po dvou hodinách přichází zkouška otrlosti. Turecký záchod se dal čekat. Ovšem tekoucí voda a mýdlo byly milým překvapením.
Po třech a půl hodinách přijíždíme do Džahánsí, města, které je zajímavé snad jen tím, že je tam nádraží, ze kterého se člověk za hodinu dostane do městečka Orčha, místa plného památek.
Další cestou byl noční přejezd z Džahánsí do Váránásí. Žádný zázrak jsem nečekala, ale skutečnost předčila všechny představy. Představte si, že je noc, že stojíte na peronu a nad hlavou máte číslo, které se shoduje s tím, co máte uvedené na jízdence. Je moc důležité stát právě tam, protože běhat podél vlaku s až 26 vagóny nechcete.
S menším zpožděním vlak přijíždí, zastavuje a nakonec stojí tak, že vagon je téměř před vámi. Nastupujete. Uvnitř vozu se spí, což znamená, že je v něm víc tma než světlo. Vagon je plný otevřených kupé, v každém jsou dvě palandy. Hledáte číslo svého lehátka, současně vás někdo postrkuje, abyste šel dál do vozu a vyhýbáte se těm, kteří nastoupili na opačné straně vagonu a také hledají své místo. Konečně jste to svoje místo našel. Ale ouha. Někdo na něm spí. Stejný problém mají vaši spolucestující. V duchu si oddechnete, že nejste v tom problému sám. Přivolaný průvodčí vám s klidem a nacvičeným úsměvem oznámí, že jste v jiném vagonu. Vlak prostě nezastavil tak přesně, jak jste si myslel. A tak strkanici v uličce zažijete ještě jednou. Konečně jste u své palandy, dostáváte hygienicky zabalené ložní prádlo = povlak na polštářek, prostěradlo a další prostěradlo. Přibližně po hodině jízdy máte povlečený polštář, převlékl jste se do toho, v čem budete spát a máte za sebou něco, co se dá nazvat noční hygienou. Usínáte ve skrčené poloze, protože v nohou máte kufr a batoh. Na zem ho nedáte, protože máte strach, že vám ho někdo ukradne. Pod hlavou vás tlačí doklady a peníze položené pod polštářem. Spánek nestojí za nic. Budí vás nově nastoupivší i ti, co zase chtějí vystupovat. Někdo kašle, další chrápe. Najednou se ozve rána, jako by někdo spadnul na zem a jste zase vzhůru. Konečně se začne rozednívat. Protože už nemůžete usnout, jste , když se ostatní cestující teprve začnou probouzet, umytý a převléknutý. A hladový. A takový i zůstanete, protože se neodvážíte sníst něco jako kaši, co průvodčí naběračkou nabírá z podivné nádoby a nalévá do ještě podivnějších misek každému, kdo si řekne. Místo nabízeného čaje si vezmete raději vodu, co vám ještě zbyla. Dopoledne pomalu ubíhá. Snažíte se dívat z okna, ale přes špinavé sklo to jde dost špatně. Chvíli si čtete, poklimbáváte. Bolí vás celé tělo. Náhle si uvědomíte, že máte v kufru ještě zbytek sušenek. V tu chvíli se cesta zdá příjemnější.
Ale už ve chvíli, kdy vystupujete z vlaku, na veškeré nepohodlí zapomínáte. Jste ve Váránásí. Tady jste pod ochranou hinduistických bohů.
Třetí opět noční cesta z Váránásí na hranice s Nepálem, konkrétně do Gorakhpuru, byla podobná té předešlé. Jen s tím rozdílem, že tentokrát v noci okradli jednu naši spolucestující a já spala na uzoučkém lehátku dole podélně umístěném paralelně s průchozí chodbičkou, takže jsem nespala skoro vůbec. Nedovedu si představit, jak to vypadá ve vagonech třídy SL (něco jako 5. třída), když naše 2AC (2. třída) za moc nestojí.
Málem nám ujel vlak, a to přesto, že jsme na něj na jednom z jedenácti dlouhatánských nástupišť hodinu čekali. Jak už jsem psala, vlak má zastavit tak, aby číslo, které je napsané na nástupiště bylo stejné, jako to na jízdence. Jasně, že se někdy tak úplně nestrefí, to jsme si už vyzkoušeli, ale že náš vagon bude o 300 metrů dál, než má, s tím jsme nepočítali. Určitě to byl tenkrát můj rekord ve spritu se zavazadly v rukou.
Nechtěla bych totéž zažít v Gorakhphuru. Tam jsou nástupiště dlouhá téměř čtrnáct set metrů.
