Článek
Matka Ganga, Posvátná řeka, Ničitelka hříchů, Nebeská řeka, Dárkyně života, Řeka bohů, nesmrtelná řeka. Tak a mnoho dalších přívlastků používají hinduisté tehdy, když mluví o řece Ganze. Je to pro ně nejposvátnější řeka na světě, která má kouzelné vlastnosti.
A ona je opravdu má. Díky nim voda z Gangy vydrží dlouho „čerstvá“ a ani po letech v uzavřené nádobě nezapáchá (na rozdíl od vody z jiných řek, která se rychle zkazí) a domorodci se v ní mohou bez obav koupat . Odborníci tvrdí, že za to může vysoká koncentrace virových zabijáků (bakteriofágovů) schopných zničit i bakterie cholery a extrémně vysoký obsah kyslíku, který je často 25 x vyšší než u ostatních řek, a snad i specifické minerální látky splavující se z Himalájí. Mně se ale víc líbí vysvětlení, že mocný bůh Šiva přenesl řeku Gangu lidem z nebes na zem a ponechal jí její zázračné vlastnosti.
Ganga měří přibližně 2 525 kilometrů. Pramení vysoko v Himálajích a vlévá se do Bengálského zálivu v největší říční deltě na světě. Protéká řadou významných míst, z nich nejvýznamnější je město Váránásí, které podle dávných texů založil sám bůh Šiva před více jak 5 000 lety. Archeologické a historické odhady jsou střízlivější a počátek města datují do doby 3 000 až 3 200 let př. n. l.
Já jsem na jejím břehu strávila necelé dva dny. To bylo ve Váránásí. Moc málo na to, abych poznala celé město obchůdků, hinduistických chrámů, špinavých uliček, elektrického vedení nataženého mezi domy tak, že přes jeho skrumáž často nevidíte oblohu, vůní jídla a pachu odpadků , ale dost na to, abych si udělala obrázek o životě na jejích březích, ghátech.
Kilometry nábřeží nabízejí velmi rozdílnou podívanou. Tvoří ho nekonečná řada ghátů, nebo chcete-li schodišť, protože terén břehu je velmi svažitý. Každý ghát má své jméno, každý má své určení. Na některých se pere prádlo, jiné jsou určeny k modlitbám. Jinde se cvičí jóga, u dalšího se lidé koupají a některé jsou určeny k pohřebním rituálům. Těsně ke schodištím jsou přilepené budovy. Vysoké majestátní stavby střídají baráky na rozpadnutí. Co chvíli se mezi nimi otevře ulička, která vás zavede do bludiště města. Ale tam vy zatím nechcete, protože vás baví dívat se na domorodé staříky, jak sedí na nízkých stoličkách a povídají si s jinými staříky, baví vás sledovat turisty a odhadovat podle toho, co mají na sobě a jak se chovají, odkud jsou. Sledujete lodě a lodičky svižně se pohybující po řece a pohledem hledáte rybáře. Ty tu ale nenajdete. Zabíjet živé tvory přímo v srdci svatého místa, to se prostře nedělá.
Ze své návštěvy Váránásí si odnáším dva nezapomenutelné zážitky. Tím prvním bylo setkání s realitou spalování mrtvol pod širým nebem. Abych popsala tu druhou, musím začít předehrou. A nebyl to prolog ledajaký.
Dalo by se říct, že je to náměstí na břehu Gangy, kam už za úplné tmy vedly naše kroky. Snad by bylo správnější hovořit o tom místu jako o amfiteátru. Tam už seděly kolem dokola mraky lidí, domácích i turisté. A všichni čekali. Našli jsme si volná místa a čekali taky. Cestou nám Jakub (náš průvodce) vysvětlil, že to, co uvidíme není žádná show, ale součást výuky hinduistických mnišských učňů, kteří si před zraky diváků opakují Védy, nejstarší a nejposvátnější texty považované za základ veškerého poznání. Odříkávání veršů doprovázejí rituálními pohyby, při kterých mají v rukou tu nádherné konvice, tu hořící svícny.
Potom se ozvaly dvě rány do bubnů a „výuka“ začala. Dívala jsem se uchváceně na ten spektákl před sebou. Jen si to představte: Rytmus veršů odříkávaných Véd, krásní mladí mužové v růžových kamizolách cvičících s náčiním, které se blýská ve svitu po stranách zapálených ohňů, a to všechno na pozadí temné oblohy a Gangy, kterou nevidíte, ale tušíte.
Všude kolem řeky domorodé ženy prodávají papírové lodičky, ve kterých je trocha rýže, pár květů a svíčka. Také jsme si je koupili, a když se už obřad chýlil ke konci (Jakub jeho průběh dobře znal), zapálili jsme svíčky a pomalinku kráčeli mezi diváky k břehu řeky. Bylo radostné vidět, jak se na nás, Evropany Indové dívali a s úsměvem pokyvovali hlavou. Jako by nám dávali souhlas k tomu, že i my můžeme položit své lodičky na hladinu Gangy a popostrčit je po proudu, a vykonat tak oběť bohyni řeky Ganga Púdža. Pouštění lodiček má tisíciletou tradici a je nejenom obětí, ale má i spoustu dalších významů. Nejvíc se mi líbí jeho symbolika vítězství (božského) světla nad tmou, vítězství poznání nad nevědomostí.
Někdy se to prostře stane, že podlehnete kouzlu okamžiku. Stála jsem ještě dlouho na břehu té vzácné řeky. Na co jsem myslela, to už si nepamatuju, ale vím, že jsme se cítila nádherně.
