Článek
Vezměte si, kolik nádherných míst je u nás doma. Kolik jich potom musí být v Indii, která je 42krát větší a má nekonečně delší historii? A tak není divu, že ti, co jedou do této země, pokud se nejedná o nějaké vědecké pracovníky či milovníky extrémních sportů, nehledají nádherná místa. Oni hledají jen ta nejnádhernější, nejzajímavější či nejkurióznější. My jsme takové místo našli v Kádžuráhu.
Nikdy nezapomenu na pohled, který se mi otevřel, když jsem došla na konec cesty lemované starými stromy a stanula ve vchodu do obrovského areálu. Na zelené trávě, která vypadala pod blankytně modrou oblohou ještě zelenější, stály majestátní chrámy z 10. a 11. století nesoucí barvu kamenů, ze kterých byly postaveny. Kdysi tu bylo 85 chrámů, dnes už jich je „jen“ 22, pokud nepočítám menší svatyně. Ne jenom jejich počet a jejich majestátnost, ale překvapí i o to, že tu vedle sebe stojí svatostánky zasvěcené dvěma různým náboženstvím – hinduismu a džinismu, což svědčí o tehdejší náboženské toleranci. Každý chrám je unikát, má jinou výzdobu i zasvěcení, ale všechny mají jedno společné. Zvláštní tvar kupolí. Existuje mnoho teorií o tom, proč jsou takové, jaké jsou. Běžně se říká, že mají tvar podle kukuřičného klasu, ale kukuřice vzorem dozajista nebyla, protože v době jejich vzniku o kukuřici v Indii ještě nikdo neslyšel. Mně se nejvíc líbí teorie, že se předlohou staly květy stromu kadamba, jehož každá část včetně plodů léčí. Je to krásný strom, který naráz rozkvétá s příchodem monzunových dešťů žlutými bambulatými něžnými květy vypadajícími jako malá sluníčka. Snad proto je spojován s bohyní Parvátí, která ztělesňuje tvořivou energii světa, a kadamba je jejím zrcadlem. Není tedy jen léčivý, ale i uctívaný. Ale asi to tak nebude, protože květy jsou až příliš kulaté. Možná, že mají pravdu ti, co říkají, že stavby mají připomínat hromady drahých kamenů.
A čím že jsou chrámy mimořádné? Vším. Snad nejvíc ale upoutají jejich stěny poseté stovkami malých i velikých soch zobrazujících každodenní život. Najdeme tam hudebníky, řemeslníky, tanečníky, ale i zvířata, slony a opice nejvíc. Samozřejmě, že jsou osazeny i postavami bohů, džinů a nebeských nymf apsar. Přibližně deset procent všech sošek, co tu jsou, zobrazuje milenecké páry v něžných ale i v odvážných sexuálních pózách. Při pohledu na ně mě napadl Terentiův citát „Jsem člověk, nic lidského mi není cizí.“ Dávným sochařům zřejmě také nebylo, když se jim kámen pod rukama měnil v ty rozpustilé postavičky. Jak jsem se tak dívala nahoru ke špičkám chrámových věží, tak připadalo, že stojím pod kamenným vodopádem plným figurek, které na mě volají, abych si právě jich všimla. A já zpočátku skutečně studovala skoro každý detail a zutá se zakrytými rameny a v dlouhé sukni, ale bez klobouku, protože v hinduistických svatyních není pokrývka hlavy vhodná, vcházela do nitra každého chrámu, studovala vnitřní svatyni (garbhagriha) a potom při východu luštila informační cedule. Po hodině jsem už tak pečlivá nebyla, po třech hodinách jsem si začala vybírat, u kterých chrámů se zastavím na delší dobu. Ty poslední jsem už jen obcházela, ale protože jsem je nechtěla zarmoutit svým malým zájmem, tak jsem je o to víc fotografovala.
Přála bych vám projít se kolem nejslavnějšího chrámu Kandariya Mahadéva, který je zasvěcen Šivovi, nebo vidět chrám Lakšmana považovaný za nejkrásnější. Pohled na ně vás dostane do kolen. Překrásné chrámy zasvěcené bohyni Lakšmí a Parvátí připomínají, že bohyně zaujímají stejně významné postavení v hinduistickém panteonu jako jejich manželé. Chrám tu má také Višnu, ochránce vesmíru, Brahma stvořitel, Ganeša, nejmilejší z bohů, strašlivá bohyně Kálí i Hanuman, opičí král. Džinistické chrámy jsou trochu, co se ozdobnosti týká, střídmější, ale i tak ohromující. Nejsou zasvěcené bohům, ale třem osvíceným učitelům.
Pět hodin uteklo a já se musela spolu s ostatními vrátit k autobusu, protože nás ještě čekala návštěva v džinistické komunitě, ve které nás už čekali. Ale o té až příště.
V nočním vlaku do Váránásí jsem si prohlížela v mobilu fotografie, které jsem ten den udělala. A napadlo mě, že hinduisté jsou pěkní farizejové, stejně jako křesťanští faráři. Stěny chrámů v Kádžuráhu jsou plné nahých postav a vy nesmíte vejít do chrámu v šortkách či tričku bez rukávů. Je to stejné jako v katolických kostelích. Vcházíte dovnitř, abyste obdivovali nástěnné obrazy plné polonahých mužů a žen, ale vy, pokud nejste řádně přistrojeni , čímž prý znesvěcujete boží stánek, se musíte zabalit do erárního šátku divné barvy a navléct na sebe děsnou erární sukni. Vypadáte jako strašidlo, ale to je v pořádku. Rozumíte tomu? Já ne.
