Článek
Džahánsí se nachází v indickém státě Uttarpradéš. Je to prý město plné života a současně zajímavé historie. Pro milovníky vlaků dodávám, že je jedním z nejdůležitějších vlakových uzlů v zemi. Já o něm ale moc nevím, protože my jsme hned poté, co jsme vystoupili z vlaku, vyrazili mezi suchými políčky a pláněmi do 20 kilometrů vzdálené vesnice Orčha. Ta už leží ve státě Madhjapradéš. Jestli je předměstí města Džahánsí vyprahlé, tak tady je to úplná souš. Mezi na troud vysušenou travou místy vykukuje červenohnědá zem. Vzrostlé stromy, které by poskytly stín, tu téměř nejsou. Oči se mi zavíraly po skoro probdělé noci ve vlaku, když náš autobusek vjel na hrbolatou cestu. Dívám se, kde že to jsme, když vtom uvidím v dálce pevnost gigantických rozměrů. Za chvíli se od našeho průvodce Jakuba dozvídám, že je to ve skutečnosti palácový komplex stojící na skalnatém ostrově. Vybudoval ho bundelský vládce Vír Singh Dév na úplném počátku 17. století jako říční pevnost. Jedná se o dva paláce, dvě propojená mimořádná architektonická díla s neuvěřitelně členěným půdorysem, která se v průběhu následujících dvou staletí stala nejenom vojenským centrem regionu, ale i malým městem. Procházela jsem se s očima navrch hlavy prostorami hinduistického pětistupňového paláce nazvaného Raja Mahal, který je srdcem celého objektu rozprostírajícího se na ploše 15 hektarů, a volně přešla do velkolepého paláce Jehangir Mahal. Ten byl prý postaven speciálně pro jedinou návštěvu mughalského císaře a spojuje hinduistickou a islámskou architekturu. Celý komplex ohromí velikostí sálů i chytře zabudovanými chodbičkami pro služebnictvo. Střechy jsou zdobeny roztomilými věžičkami, které mi připadají bambulaté deštníky. Oficiálně se jim říká čhatrí. I když jsem neměla moc času, navštívila jsem i Ganéšův chrám. Nepatří sice k těm nejúchvatnějším, ale patří mému nejoblíbenějšímu hinduistickému bohu. Však mi také jeho bronzová soška, kterou jsem si přivezla z Kambodže, už 14 let sedí doma na harmoniu. Nakoukla jsem do děsivých prostor vězení a obdivovala obrovské rozměry cisterny na dešťovou vodu, které umožňovaly pevnosti přežít v 16. a 17. století, kdy byla Orčha v neustálém konfliktu s Mughalskou říší (muslimské impérium turkicko-mongolského původu, které vládlo většině Indie od 16. do 18. století) a o století později, když Maráthové (hinduističtí válečníci z oblasti dnešního státu Maháráštra) začali zabírat její území. Potom jsem vystoupila po hrubých schodech na šest metrů vysoké hradby, ze kterých se mi naskytl pohled, který se penězi nedá zaplatit. Viděla jsem chrám Ram Raja, jediný chrám v Indii, který je zasvěcen Rámovi jako žijícímu králi, a nikoliv jako bohu. Nechala ho postavit manželka tehdejšího vládce, ale ten ho nikdy nenavštívil. To bylo tak. Rámova obdivovatelka se rozjela do Ajódhji, aby krále pozvala na návštěvu. Ten souhlasil, že návštěvu provede, aůe v podobě sošky. Měl ale několik podmínek a jedno upozornění: tam, kde bude soška poprvé postavena, už zůstane stát navěky. Královna ji přivezla do paláce a unavená se sesula na židli v jedné ze svých komnat. Sošku na chvíli postavila na zem. A tam už Ráma v podobě sošky zůstal. Nikdo s ním nepohnul. A tak původně pro Rámu postavený chrám Chaturbhuj zůstal prázdný a obdivovatelka Rámy nechala na místě svých bývalých komnat vybudovat chrám nový, dodnes zasvěcený Rámovi. Nese jméno Ram Raja a víc než chrám připomíná palác se světlými zdmi. Vždyť také původně palácem byl. Chrám Chaturbhuj je naproti tomu temnou gigantickou stavbou připomínající spíš evropskou katedrálu. Nebyla jsem uvnitř, ale říkají, že i když je v něm uctíván Višnu, působí prázdným dojmem. Prý je tam přímo cítit, že uvnitř chybí král. Proč Višnu? Ráma je sedmým vtělením (avatarem) boha Višnua, a tak do Orčhy patří oba.
Džahánsí se nachází v indickém státě Uttarpradéš. Je to prý město plné života a současně zajímavé historie. Pro milovníky vlaků dodávám, že je jedním z nejdůležitějších vlakových uzlů v zemi. Já o něm ale moc nevím, protože my jsme hned poté, co jsme vystoupili z vlaku, vyrazili mezi suchými políčky a pláněmi do 20 kilometrů vzdálené vesnice Orčha. Ta už leží ve státě Madhjapradéš. Jestli je předměstí města Džahánsí vyprahlé, tak tady je to úplná souš. Mezi na troud vysušenou travou místy vykukuje červenohnědá zem. Vzrostlé stromy, které by poskytly stín, tu téměř nejsou. Oči se mi zavíraly po skoro probdělé noci ve vlaku, když náš autobusek vjel na hrbolatou cestu. Dívám se, kde že to jsme, když vtom uvidím v dálce pevnost gigantických rozměrů. Za chvíli se od našeho průvodce Jakuba dozvídám, že je to ve skutečnosti palácový komplex stojící na skalnatém ostrově. Vybudoval ho bundelský vládce Vír Singh Dév na úplném počátku 17. století jako říční pevnost. Jedná se o dva paláce, dvě propojená mimořádná architektonická díla s neuvěřitelně členěným půdorysem, která se v průběhu následujících dvou staletí stala nejenom vojenským centrem regionu, ale i malým městem. Procházela jsem se s očima navrch hlavy prostorami hinduistického pětistupňového paláce nazvaného Raja Mahal, který je srdcem celého objektu rozprostírajícího se na ploše 15 hektarů, a volně přešla do velkolepého paláce Jehangir Mahal. Ten byl prý postaven speciálně pro jedinou návštěvu mughalského císaře a spojuje hinduistickou a islámskou architekturu. Celý komplex ohromí velikostí sálů i chytře zabudovanými chodbičkami pro služebnictvo. Střechy jsou zdobeny roztomilými věžičkami, které mi připadají bambulaté deštníky. Oficiálně se jim říká čhatrí. I když jsem neměla moc času, navštívila jsem i Ganéšův chrám. Nepatří sice k těm nejúchvatnějším, ale patří mému nejoblíbenějšímu hinduistickému bohu. Však mi také jeho bronzová soška, kterou jsem si přivezla z Kambodže, už 14 let sedí doma na harmoniu. Nakoukla jsem do děsivých prostor vězení a obdivovala obrovské rozměry cisterny na dešťovou vodu, které umožňovaly pevnosti přežít v 16. a 17. století, kdy byla Orčha v neustálém konfliktu s Mughalskou říší (muslimské impérium turkicko-mongolského původu, které vládlo většině Indie od 16. do 18. století) a o století později, když Maráthové (hinduističtí válečníci z oblasti dnešního státu Maháráštra) začali zabírat její území. Potom jsem vystoupila po hrubých schodech na šest metrů vysoké hradby, ze kterých se mi naskytl pohled, který se penězi nedá zaplatit. Viděla jsem chrám Ram Raja, jediný chrám v Indii, který je zasvěcen Rámovi jako žijícímu králi, a nikoliv jako bohu. Nechala ho postavit manželka tehdejšího vládce, ale ten ho nikdy nenavštívil. To bylo tak. Rámova obdivovatelka se rozjela do Ajódhji, aby krále pozvala na návštěvu. Ten souhlasil, že návštěvu provede, ale v podobě sošky. Měl ale několik podmínek a jedno upozornění: tam, kde bude soška poprvé postavena, už zůstane stát navěky. Královna ji přivezla do paláce a unavená se sesula na židli v jedné ze svých komnat. Sošku na chvíli postavila na zem. A tam už Ráma v podobě sošky zůstal. Nikdo s ním nepohnul. A tak původně pro Rámu postavený chrám Chaturbhuj zůstal prázdný a obdivovatelka Rámy nechala na místě svých bývalých komnat vybudovat chrám nový, dodnes zasvěcený Rámovi. Nese jméno Ram Raja a víc než chrám připomíná palác se světlými zdmi. Vždyť také původně palácem byl. Chrám Chaturbhuj je naproti tomu temnou gigantickou stavbou připomínající spíš evropskou katedrálu. Nebyla jsem uvnitř, ale říkají, že i když je v něm uctíván Višnu, působí prázdným dojmem. Prý je tam přímo cítit, že uvnitř chybí král. Proč Višnu? Ráma je sedmým vtělením (avatarem) boha Višnua, a tak do Orčhy patří oba.
Orčhou protéká řeka Betwa a na jejím břehu stojí 14 gigantických staveb, které se v ní zrcadlí. Vypadají jako chrámy, ale nejsou. Jedná se o čhatrí – královské cenotafy (památníky), které byly postaveny na počest panovníků z dynastie Bundélů mezi 16. a 18. stoletím. Jsou dokonalou ukázkou bundelské architektury – kombinují masivní čtvercové základny a muslimské kopule s typicky hinduistickými, bohatě zdobenými věžemi, které mají připomínat posvátnou horu Meru. Chybně se jim někdy říká hrobky, ale to opravdu nejsou, protože těla vládců byla v souladu s hinduistickou tradicí spálena. Objekty v Orčhe jsou obrovské, přepychové, ale prázdné mrtvé skořápky, které hlídají supi hnízdící v jejich vyšších patrech či ve věžích. Spojení supů a čhatrí v Orčhe je naprosto unikátní a nechce se věřit tomu, že k němu došlo náhodou. Supi totiž mají pro Indy mimořádný význam. Nevnímají je jako mrchožrouty, ale jako vznešené bytosti, symboly poslední očisty.
Opouštěli jsme toto místo ve chvíli, kdy už pomalu zapadalo slunce a nám se tak naskytl neuvěřitelný pohled. Barevně nevýrazné stěny cenotafů se rozzářily jeho posledními paprsky. Už se stmívalo, když jsme Orčhu definitivně opouštěli. Ohlédla jsem se a pohled, který se mi naskytl, mě až zamrazil. Vypadalo to, jako by se pevnost slila se skálou v jeden kamenný celek; jako by tam takhle stály odjakživa a jako by jim bylo předurčeno, že tam budou stát napořád.
Orčhou protéká řeka Betwa a na jejím břehu stojí 14 gigantických staveb, které se v ní zrcadlí. Vypadají jako chrámy, ale nejsou. Jedná se o čhatrí – královské cenotafy (památníky), které byly postaveny na počest panovníků z dynastie Bundélů mezi 16. a 18. stoletím. Jsou dokonalou ukázkou bundelské architektury – kombinují masivní čtvercové základny a muslimské kopule s typicky hinduistickými, bohatě zdobenými věžemi, které mají připomínat posvátnou horu Meru. Chybně se jim někdy říká hrobky, ale to opravdu nejsou, protože těla vládců byla v souladu s hinduistickou tradicí spálena. Objekty v Orčhe jsou obrovské, přepychové, ale prázdné mrtvé skořápky, které hlídají supi hnízdící v jejich vyšších patrech či ve věžích. Spojení supů a čhatrí v Orčhe je naprosto unikátní a nechce se věřit tomu, že k němu došlo náhodou. Supi totiž mají pro Indy mimořádný význam. Nevnímají je jako mrchožrouty, ale jako vznešené bytosti, symboly poslední očisty.
Opouštěli jsme toto místo ve chvíli, kdy už pomalu zapadalo slunce a nám se tak naskytl neuvěřitelný pohled. Barevně nevýrazné stěny cenotafů se rozzářily jeho posledními paprsky. Už se stmívalo, když jsme Orčhu definitivně opouštěli. Ohlédla jsem se a pohled, který se mi naskytl, mě až zamrazil. Vypadalo to, jako by se pevnost slila se skálou v jeden kamenný celek; jako by tam takhle stály odjakživa a jako by jim bylo předurčeno, že tam budou stát napořád.
