Článek
A tak vás rovnou přivedu do Váránásí, historicky jedno z nejstaršího trvale obydlených měst na světě a klíčového centra sanskrtu, filosofie, jógy, indické klasické hudby a především pro hinduisty nejposvátnějšího města, neboť je duchovním srdcem Indie.
Je po poledni, vystupujeme z vlaku šťastní, že máme noční jízdu za sebou, nasedáme do minibusu a jedeme do hotelu. Jakub nám dává hodinu dvě na vzpamatování se z cesty s tím, že nás v podvečer čeká projížďka po Ganze. „Super. Ale snad nepoplujeme ke břehům, kde se spalují mrtvoly,“ říkáme si s obavou. Nejsem si jistá, že to chci vidět. Mám strach, že se mi o mrtvých bude zdát.
Je pět hodin a my nasedáme do malé motorové lodi a vydáváme se na plavbu. Slunce se kloní k západu a tak sledujeme, jak jeho šikmé teplé paprsky ozařují domy postavené na příkrých svazích břehu řeky Gangy. Je to chaos střech, balónů, barev, věšeného prádla a bůh ví čeho ještě. Řeka má hnědou baru, ale kupodivu není cítit a ani komáři nás neobtěžují. A najednou v dálce spatříme kouř. Nemohu věřit tomu, že se to děje. Ještě kousek a vidíme ohně a ještě kousek a náš lodivod zastavuje pár metrů od ghátu (to je něco jako pražská náplavka), kde nepřetržitě po tisíce let probíhá kremace, posvátný akt propuštění duše z těla.
Vidíme hromady dřeva připraveného k pálení, vidíme spalovaná těla na pohřebních hranicích. Z některých už toho moc nezbývá, ale oheň stále hoří, protože jenom úplná kremace je podmínkou toho, aby se duše osvobodila. Na břehu hoří santalové dřevo, které nejenom že voní, ale zejména přebíjí zápach páleného masa. Chudší rodiny volí dřevo mangovníku a ty nejchudší dřevo „Dhau“. Napadlo mě, co pro hinduisty asi znamená, když tělo nemůže být z nejrůznějších důvodů spáleno se všemi obřady, které k tomu patří.
A k čemu že celý pohřební obřad je? Hinduisté věří, že se duše lépe odpoutá od své fyzické podstaty a vazeb k pozemskému světu a může pokračovat v cestě k dalšímu vtělení, když její tělesná schránka bude spálená. Celý obřad spojený s ponořením mrtvého těla zabaleného v rubáši do řeky, jeho uložením na hranici a pomazáním vonnými oleji probíhá za přítomnosti blízkých, kteří 24 hodin drží stráž, než tělo shoří a duše odejde. Během hoření ortodoxní hinduisté provádějí rituál symbolického uvolnění duše, kdy se lebka zesnulého rozbije bambusovou holí, aby duše mohla tělo definitivně opustit. O tom jsem ale jenom slyšela.
Na hranicích hoří těla těch, kteří ještě včera žili. Tradičně se věří, že by kremace měla proběhnout před nejbližším západem slunce, a tak se také v minulosti dělo, neboť rychlý pohřeb byl nezbytný z hygienických důvodů. Dnes je situace trochu jiná, přesto ale platí, že by ke zpopelnění mělo dojít do 24 hodin. Hinduisté věří, že duše je po smrti v určitém „meziprostoru“ a stále vnímá své okolí. Proto u těla někdo neustále je – modlí se, zpívá nebo jen tiše sedí.
Tak si říkám, jak obrovský je rozdíl mezi tím, jak v Evropě přistupujeme ke smrti, a jak se s ní vypořádávají hinduisté, Oni svoji úctu projevují tím, že dělají všechno pro to, aby se tělo co nejrychleji rozložilo na základní prvky a odešlo a osvobodilo tak duši. Jednoduše řešeno: Je to aktivní, očistný a rychlý proces, ve kterém je tělo vnímáno jako starý oděv, který se musí spálit, aby si duše mohla vzít nový. To u nás nejdřív nebožtíka odložíme do chladícího boxu a potom ho položíme do rakve a staráme se jen o to, aby v ní vypadal důstojně. „“Vždyť už se nedá nic jiného dělat. Je přece mrtvý.“ Potom se s ním skromně či velkolepě rozloučíme v kostele, v obřadní síni či u otevřeného hrobu a jdeme domů. Dál už se o mrtvé tělo postarají zřízenci krematoria nebo roztoči, plísně, houby a hmyz.
Když tělo po 24 hodinách dohoří, zbyde na zemi ghátu hromádka spálených kostí, popel a kusy nedohořelých dřev. V tu chvíli přichází opět a naposledy na řadu spalovači mrtvol, bez kterých je celý obřad nemyslitelný. To oni připravují hranici, starají se o dřevo i spalující se tělo. Jejich poslední povinností je roztlouct na prach všechno pevné, co zbylo, a ten potom spolu s popelem hodit do řeky. Tím celý obřad skončí. Tělo je spálené, pozůstalí splnili svou povinnost. Duše je už svobodná. Samozřejmě, že ti nejbližší pláčou, ale ti ve Váránásí se současně radují, neboť věří tomu, že pokud někdo zemře v tomto městě, potom okamžitě dosáhne vysvobození z věčného koloběhu zrození. Ale ať už člověk zemře kdekoliv, pozůstalí se vzpomínkou na něho žijí dál. Úcta k předkům je totiž významnou součástí hinduistické kultury. Ale tom snad až někdy příště.
Vracíme se zpátky k přístavišti a mlčíme. Každý z nás se musí vyrovnat s tím co viděl nejdřív sám v sobě. Já jsem sama ze sebe překvapená, jak přirozené mi to, co se před mýma očima odehrávalo, připadalo.
****
Hinduismus je vzácné náboženství. Tolerantní. Nikdy nevedlo válku kvůli šíření a prosazování své víry. Jeho přístup k ostatním vírám je založen na uznání, že k jediné pravdě, která spočívá na přesvědčení, že vesmír funguje jako harmonický celek, ve kterém má každá bytost (od atomu po hvězdy) své přesně určené místo a úkol, a na pochopení toho, že za viditelným světem existují neviditelné, ale naprosto pevné zákonitosti, vede mnoho cest.
Po těch letech už vím, že hinduismus se řídí pěti zákony. Je to zákon kauzaliy (KARMA), zákon cykličnosti znamenající, že život člověka i existence vesmíru jsou vystaveny věčnému koloběhu. Dalším zákonem je zákon rovnováhy , který udržuje vesmír v rovnováze. Potom je to zákon duchovní jednoty, který říká, že vesmírem je každý z nás a že ublížit druhému člověku, zvířeti nebo přírodě znamená ublížit sám sobě. A konečně, pro nás Evropany nejobtížnější na pochopení, je zákon osvobození. Je to jakýsi „propouštěcí list“ z koloběhu zrození a smrti.
Jak vidíte, zákony umím vyjmenovat vyjmenovat. Jsem ale příliš spojená se „západním myšlením“ na to, abych je v plné míře pochopila. Určitě ale ve mně vzbuzují úctu a respekt. Náboženství, které trvá nepřetržitě víc jak 4 tisíce let už ví, o čem mluví.
