Článek
Καλημέρα,
přerušuji na chvilku své povídání o severní Indii. Zajela jsem si totiž na pár dní na Rhodos a nedá mi to, nenapsat o něm ani řádku. Stačilo ale málo, a nebylo o čem psát.
To bylo tak: Bůh Zeus se rozhodl, že svým bohům udělá radost a podaruje je ostrovy své říše. Samozřejmě tím také sledoval to, že už by se o ně nemusel starat, tedy o ty ostrovy, ne o bohy.
Jak se zpráva o rozdávání ostrovů po Olympu roznesla, stoupli si bohové do fronty před Diovým palácem a čekali, co dostanou. A jen měli v ruce dekret, tak už se stěhovali.
Jen bůh Apollón frontu nestál, protože se svým zlatým kočárem brázdil, tak, jako každý den, oblohu. Až teprve, když dojel do cíle, se dozvěděl, co se ten den dělo. A tak se vypravil za Diem.
Následující diskusi si představuji asi takto:
„Hele, Dí, já chci taky ostrov. Nejsem přece menší bůh, než ostatní.“
„Jo, Apollóne, měls přijít dřív, žádný mi nezbyl.“
„To je nějaká spravedlnost“, rozzlobil se Apollón, „i ta protivná nymfa Aigina dostala Aeginu a já, který na rozdíl od skoro všech ostatních pracuju každý den, nedostanu nic?“
Zaeus se zastyděl a řek: “ Máš pravdu. Něco s tím udělám. Víš co? Až zase vyrazíš na cestu, sleduj moře. První ostrov, který ráno v moři uvidíš, je tvůj.“
A tak se stalo. Sotva paprsky Apollónova vozu a jeho koní ozářily hladinu moře, vynořil se z vln nový krásný ostrov porostlý růžemi (rhódon = růže). A protože manželka Apollóna se jmenovala Rhódé, ostrov nemohl být pojmenován jinak.
Tuhle báj asi neznáte, ale docela určitě jste slyšeli o Rhodském kolosu, jednom ze starověkých divů světa. Mluvím o 33 metrů vysoké bronzové soše boha slunce Apollóna z roku 280 př. n. l. , která stála ve městě Rhodos a oslavovala vítězství Rhodosu nad Démetriem Makedonským, který město obléhal. Přestože stál jen 54 roků, než ho zničilo zemětřesení, jeho sláva trvá do dnešních dnů. Rozpaky existují v případě jeho umístění. Vypráví se, že stál rozkročený nad vjezdem do přístavu Mandraki, co se nachází v severní části ostrova. Mezi námi, z čistě technického hlediska je to nesmysl, protože vjezd má šířku 60 metrů, (tedy dvojnásobek výšky sochy,) a ten nebyl nikdy měněn. Prohlubován ano, ale nerozšiřován.
A k tomu všemu není prokázáno, že kolos vůbec někdy existoval.
Legendou se nechali unést radní Rhodosu, kteří se rozhodli postavit v místech, kde rozkročený kolos stál, jelena a naproti laň. Proč jeleni? Báje hovoří o tom, že ostrov navštěvovala bohyně Artemis, sestra Apollóna, a lidé ji uctívali stejně, jako Apollóna. A jak víme, jejími průvodci byli vždy jeleni. Vlastně to byli daňci skvrnití, ale to je z hlediska historie detail. Ti podle vědeckých poznatků žili na ostrově odnepaměti.
Jenže…
… jedna legenda vypráví, že jeleny (tedy daňky) na ostrov dovezli rytíři řádu johanitů (oficiálně Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě) ve snaze vyhubit hady, kterými se to na ostrově jen hemžilo. Jak toho měla ta nebohá parohatá zvířata dosáhnout, není jasné. Snad že by je ušlapali.
Ať to bylo jakkoliv, ty sochy jsou krásné a staly se oprávněně jedním ze symbolů města Rhodos.
A teď ta chyba.
Film Rhodský trojúhelník s detektivem Herulem Poirotem se odehrává v roce 1936 a na jednom dlouhém krásném záběru jsou vidět obě sochy stojící na vysokých štíhlých sloupech. Jenže ouvej. Ty byly ve skutečnosti vztyčeny až v roce 1939. Ale takových chyb se najde ve filmech spousta. Pamatujete třeba na scénu z filmu Poklad na Stříbrném jezeře, když se nad Indiány vysoko nahoře projede modrý autobus?
Na ostrov jsem dorazila po jedné hodině v noci, na hotelu jsem byla v půl třetí. Usínala jsem s přesvědčením, že nejspíš zaspím snídani. To jsem ale podcenila boha Apollóna, který se rozhodl, že lenošit nebudu a vzbudil mě po pár hodinách. Už v devět hodin nasnídaná a s baťůžkem na zádech jsem vyrazila do starého města Rhodosu, kterému dali nezapomenutelný středověký ráz johanité. Týden by v něm člověk dokázal strávit a pořád by objevoval něco „nového“. A což teprve skalnaté městečko Lindos s úchvatnými uzoučkými uličkami vedoucími k akropoli.
A všude jsou kočky. Spokojená, dobře krmená zvířata líně polehávající na schodech domů, na chodnících, pod stoly hospůdek a občas i na klínech jejich hostů. Patří k ostrovu stejně, jako krákorající vrány a slaná vůně moře.
Loučila jsem se s ostrovem symbolicky na severní špičce ostrova v místě, kde se setkává Egejské moře s daleko klidnějším Středozemním.
Končím s ostrovem.
Jinak vytvořím další sérii vyprávění, a já se přitom musím vrátit k povídání o Indii. A tak jen stručně: Jeďte na Rhodos. Nebudete litovat. A než se tam dostanete, tak si uvařte kleftiko, tradiční jídlo s jehněčím masem pečené spolu se zeleninou a bramborami v uzavřených pytlíčcích z pečícího papíru.
