Článek
Na podzim to bude rok, co jsem podruhé v životě navštívila Indii. Poprvé jsem letěla na jih, tentokrát na sever. Protože jsem se při psaní prvního článku rozhodla, že budu postupovat zpětně chronologicky, začnu severem.
Psát o tak velké zemi je nesnadný úkol, navíc v době, kdy nám AI řekne všechno, o co ji požádáme. Pravda je, že nejdřív musíme vědět, co vlastně chceme vědět. Myslím si ale, že jsme našla skulinku, kterou bych mohla proklouznout k vašemu zájmu o mé psaní. Mým cílem totiž není opakovat to, co si můžete přečíst. Chci vám zprostředkovat své dojmy a postřehy. Jinými slovy, chci vám představit mou Indii, a to AI rozhodně (zatím) nezvládne. Nicméně bude fajn, když jí budete mít po ruce, protože počty sošek stojících na soklech zabudovaných do fasád hinduistických chrámů jsem nepočítala, ale vás třeba budou zajímat.
Setkání na pražském letišti s dalšími šesti účastníky poznávacího zájezdu napovědělo, že bychom mohli být dobrá společnost. Na první pohled bylo vidět, a byla to úleva, že nikdo z nás není v cestování začátečník. S těmi totiž bývají problémy. Ti se teprve musí naučit, že když se řekne „odjezd je v 7:00 od hotelu“, tak to znamená, že se odjíždí v sedm, a ne, že se teprve budou nakládat kufry. Když se dohodne, že na prohlídku areálu bude hodina, tak to znamená, že už je pozdě v 59:00 minut „velitelského času“ shánět se, kde zaplatit za kafe. Zkušený cestovatel ví, že není trapné přiznat se, že se na nějaký výstup necítí a nebo že se bojí slona, a proto se jízdy na jeho hřbetu vzdá. Začátečník se stydí a potom panikaří.
Naší cílovou destinací bylo mezinárotní letiště v Dillí, kam jsme dorazili s přestupem v Abu Dhabí po dvanácti hodinách ve 3 ráno místního času, potom se setkali s průvodcem Jakubem a utíkali do připraveného minibusu, abychom unikli příšernému smogu, který zahaloval celé město.
Jakub nás cestou do hotelu ujistil, že takhle špatný vzduch je jen v Dillí. Pak že to už bude dobrý. A že si zvykneme.
„No fajn. Budeme se dusit jen čtyři dny.“ Pomyslela jsem si.
Zvykli jsme si nejen na špatný vzduch, ale i na věčné troubení aut a motorek. Přivyknout si ale na děsivou špínu v postranních uličkách, skládky odpadků i tam, kde byste je vůbec nečekali, to už jde hůř. A pokud chcete zažít skutečný adrenalin, tak se pokuste přejít hlavní ulici z jednoho chodníku na druhý. Je jedno kdy. Dopravní špička tu trvá celý den. Občas v ulicích narazíte na vychrtlou krávu, která je ve skutečnosti zebu. Že si nevybavujete rozdíl mezi naší krávou a zebu? Ale jo. Zebu má přece ten veliký lalok pod krkem, který mu (je zebu ona nebo on? zvětšuje povrch těla a pomáhá tak v rychlejším ochlazování. A všude je moc lidí. Aby ne. Dáme-li dohromady Staré a Nové Dillí, potom dojdeme k neuvěřitelným 23 milionům obyvatel.
Na první pohled zmatek, chaos, rámus, špína. A tak se nabízí otázka: Proč teda tolik turistů do Indie jezdí?
Napadá mě hned několik odpovědí, ale ta nejprostší a možná nejpravdivější je, že Indie má kouzlo, které jinde nenajdete. Je to země s fascinující historií a neuvěřitelnými památkami. Tady se zrodil hinduismus i džinismus, taky Buddha došel osvícení. Dokonce i sikhismus pochází odtud. Je to země, která dala světu osobnosti jako byl Mahátma Gándhí či básník a filosof Rabíndrnáth Thákur a v matematice koncept nuly. Indie je země nesčetného množství etnických skupin, z nichž každá má svou kulturu a velmi často i jazyk či alespoň vlastní dialekt. A konečně, kde najdete na tržištích tolik druhů koření, jako v Indii. A Tádž Mahál.
Ruku na srdce. Kdo z nás aspoň jednou v životě nezatoužil se k němu podívat? Kdo nesnil o tom, že navštíví Tádž Mahál v Ágře, aby se přesvědčil, zda je opravdu tak krásný?
Potvrzuji, je.
Ale já začnu své vyprávění o Indii u jeho starší „sestřičky“, Humajúnově hrobce, která se nachází v samotném Dillí.
Už příchod k ní je impozantní. Nejprve jsem prošla vysokým typicky islámským nahoře zcela rovným portálem do kterého je vtesán oblouk se špičkou, která evokuje představu dvou dlaní sepjatých při modlitbě, a vstoupila do prostoru, který snad lze přirovnat k předsíni, ale takové, ze které vede ven další portál. A za ním je široká skvěle udržovaná cesta snad kilometr dlouhá, podél které rostou vysoké temně zelené cypřiše. Ty nesmí chybět. Jsou v islámském světě symbolem věčného života a nesmrtelnosti.
To všechno jsem ale vnímala jenom jako v mlze, protože jsem nemohla odtrhnou oči od Humajúnovy hrobky (chee-li हुमायूँ का मकबरा), červenobílého Tádž Mahálu stojícím na mírné podstavci.
Pokud se Tádž Mahál přirovnává ke šlehačkovému dortu, potom o této hrobce se někdy říká, že je to skica v pískovci. Tedy první, možná ne tak dokonalá, ale přesto fascinující verze toho, co později vzniklo v Uttarpradéšské Ágře. Byla prvním mauzoleum perského typu postaveném na Indickém území.
Hrobka je postavená z červeného pískovce a já jen žasla, jak umělci dokázali jeho barvu využít v kombinaci s bílou při jejím zdobení. Vím, že bílá je i v islámu považována za barvu čistoty a neposkvrněnosti, a tak není překvapivé, že obrovská kupole trůnící nad dokonale symetrickou čtyřhrannou stavbou je bílá. Obklopují ji čtyři bílé čhatrí, co vypadají jako deštníčky. Jsou tam prý proto, aby kupole nepůsobila příliš těžce. Já si myslím, že tam jsou proto, aby jí nebylo smutno.
Pomalu jsem procházela arkádami, co obepínají budovu jako prsten, a nevěděla, zda se dřív dívat na rozkvetlou zahradu, uprostřed které panteon stojí, či obdivovat ornamentálně pojaté kamenné mříže v oknech vedoucích do samotné hrobky. Ten, kdo zvládal techniku, které se říká prolamování kamene, byl umělec a hazardér současně. Stačilo ťuknout jednou špatně a mohl začít znova. Arkády nejenom že poskytují stín, ale mauzoleum působí, jako by mělo dvě podlaží a vzniká tak dojem, že jeho horní část je blíž nebi.
Vnitřní prostory hrobek perského typu ani náznakem nepůsobí chmurně. Může za to spousta oken, do kterých se dere světlo ze všech stran. Tady tolik světla slouží k tomu, aby byl dobře vidět alabastrový sarkofág druhého mughalského císaře Nasiruddina Muhammada Humajúna, kterému jeho vdova hrobku nechala postavit. Jakub nám prozradil, že ve skutečnosti císař leží hluboko pod povrchem v ústřední podzemní kryptě. Spolu s ním je v dalších kryptách objektu uloženo na sto padesát členů dynastie. Je to vlastně panteon Mughalské dynastie.
Když jsem vystoupala na terasu, která vede nad arkádami, došlo mi, že jsem zajím viděla jen zlomek toho, co celá oblast nabízí, jenže čas vymezený na prohlídku se krátil. A tak jsem prohlídku zrychlila. Opustila jsem zahradu Humajúnovy hrobky a vcházela do dalších a dalších, které lákaly k prohlídce velkolepých i skromnějších mauzoleí. Některá by potřebovala opravit, jiná čekání na renovaci už vzdala. Překračovala jsem polorozpadlé zídky, nad hlavou mi létali zelení papoušci, dokonce jsem zahlédla pro nás v Čechách tak vzácného dudka chocholatého.
Zdaleka jsem nebyla u poslední hrobky (celá památková oblast zabírá plochu sto dvaceti hektarů), když jsem musela jít zpátky.
Naposledy jsem se ohlédla, než jsem prošla kamennou bránou vedoucí od Humajúnova mauzoleu, abych si do paměti vryla pohled na prozářené nebe, temné cypřiše, oranžový písek, červenobílou budovu a její běloskvoucí kupoli. V té chvíli jsme měla jsem chuť vzít do ruky paletu a malovat.
