Článek
Dokončila jsem psaní o své cestě po několika státech Jižní Ameriky a než začnu psát o dalších, chtěla bych vás seznámit s mým tygrem, který dnem a nocí číhá pod mým polštářem, v batohu či kufru na případné nebezpečí. Už teď si vyčítám, že jsem to neudělala dřív. Ale naštěstí se nikomu z vás nic nestalo.
Už je to dobrých 15 let, co jsem ho koupila na jedné benzínové pumpě, a přesto je pořád malým kotětem. Ale já v něm pěstuju sebevědomí, protože je pro jeho vývoj důležité, aby se cítil jako opravdový tygr. To aby měl odvahu. Aby nás dokázal ubránit.
A mám výsledky. Dneska už se nebojí ani těch největších plyšových zvířat.
Ano. Pochopili jste to správně. Můj tygr je plyšová hračka. Beru ho sebou na každou zahraniční cestu. Jen jednou jsem ho doma zapomněla, to jsem tehdy odletěla na deset dnů do Skotska. Týden se mnou potom nemluvil.
Tygr v batohu není jenom hračka. Je to především můj lakmusový papírek na lidi. Dívám se, jak na něj kdo reaguje, a z toho se dá leccos dovozovat A reakce jsou hodně různé. Někdo se pousměje, někdo ho pohladí, občas se na mě někdo podívá pohledem značka „Už by měla mít rozum.“ Někdy se mě i lidi ptají, když ho vidí vykukovat tu z ledvinky, kapsy či batohu, zda si ho mohou pohladit. Největší pozornost si získal u dospělých Indiánek u jezera Titicaca. Sebraly mi ho, mazlily se s ním a vrátily mi ho na poslední chvíli, když už loď, která nás odvážela na ostrov Amantaní, pomalu odplouvala. Dlouho potom stály na břehu a mávaly.
Jak říkám. lidi na mého dvanácticentimetrového plyšového tygra reagují různě. Vlídně, mile a někdy si ho třeba ani nevšimnou. S nepřátelskou reakcí jsem se ale setkala jen jednou v životě.
To jsem byla v Lisabonu s jednou cestovní kanceláří, která pořádá hezké zájezdy, ale pro hodně lidí najednou. Moc se navzájem neznáme. Šlapala jsem si to po mozaikové dlažbě Avenida da Liberdade a tygr koukal z baťůžku, co jsem měla na zádech. Náhle se ke mně z bohu přidá jedna účastnice zájezdu.
„Dala jsem mu pěstí do čumáku.“ Řekla a chechtala se jako blázen.
„Komu?“ Nechápala jsem.
„No, přece tý hračce, co máte vzadu.“
„A proč, proboha?“ Pořád jsem nechápala.
„No, jen tak. Chtělo se mi.“ A odešla.
Byla jsem tenkrát v Lisabonu se svou sestrou. To je důležité, abyste věděli.
Večer byla společná večeře a když se chýlila ke konci, tak TA paní vstala a ptala se, zda má někdo sebou šitíčko. Že jí upadl knoflík.
My ho samozřejmě vždycky vozíme, ale mlčely jsme, „Jen ať jí ho, babě, dá někdo jiný.“
Ale nikdo se nepřihlásil.
Tak jsem se nakonec ozvala: „My ho máme.“
„A můžu se u vás pro něj stavit?“
Řekla jsem jí číslo pokoje, dojedly jsme a šly bydlet.
A pak sedíce na manželské posteli opřené zády o zeď, s tygříkem mezi námi, jsme čekaly na zaklepání.
Za chviličku se ozvalo “ ťuk, ťuk“ a paní byla uvnitř.
„Tak já si jdu pro to šitíčko.“ Povídá.
Sestra se podívala na mě, já na ni a obě jsme sklopily pohled k hračce.
„Tygře, dáme jí ho, když byla na tebe tak ošklivá?“ Ptám se. Neřekl nic, ale já už ho znám. Souhlasil.
„Tygřík říká, že se už nezlobí. “Tlumočila jsem.
Paní rudá až po konečky vlasů vzala šití, poděkovala a odešla.
Potkaly jsme ji ještě před snídaní.
„Tak jak se tygřík dneska vyspal?“ Volala na nás už zdálky.
Inu, někdy stačí malá lekce a člověk se chytne za nos. Kéž by to takhle snadno šlo pokaždé.
Milé spolucestovatelky a spolucestovatelé, končí mi letní doba volna a já musím zase začít něco dělat. Ale slibuji, že budu pokračovat. Ne sice tak často, ale zato pravidelně. Každou neděli najdete na Medium. seznam.cz další článek. No, možná, že občas napíšu i něco v mezičase. A ta neděle je jistá.
Vaše JBS
