Článek
Prolog
O existencí železného sloupu v Dillí starého asi 1 600 let, který nerezaví, jsem se dozvěděla už v dětství. Psal o něm Souček, Vašíček i Däniken. Přinesli ho mimozemšťané, nebo tady existovala nějaká civilizace, která zanikla bez jakéhokoliv odkazu, jen na sloup zapomněla? Nebo měl pravdu Zamarovský, který o něm mluvil jako o dokladu šikovnosti indických kovářů? I on připouštěl, že nerezavějící železný sloup je jednou z největších záhad starověké metalurgie. Desetiletí plynula a já na sloup zapomněla.
-------
Kdybych si včas detailně nastudovala trasu naší cesty po severní Indii, potom by se nestalo, že by byla návštěva komplexu Kutub (Qutub) v Novém Dillí pro mě takovým překvapením.
Tím prvním byla vysokánská organizovaná hromada kamení. Teprve z blízka jsem zjistila, že se jedná o nedokončenou stavbu ze 14. století. Nedokončených staveb jsou na světě miliony, ale unikátnost této spočívá v tom, že to měl být NEJvyšší minaret (Alai Minar) na světě. Měl mít 150 metrů. Technické problémy a nedostatek peněz ale stavbu zablokovaly.
Měl konkurovat jinému minaretu, který stojí ve stejném komplexu. Mluvím o Minaretu Kutub Minár z přelomu 12. a 13. století, který je vysoký 73 metrů a dodnes je NEJvyšším minaretem postaveným z cihel. Indové tvrdí, že je nejenom NEJvyšší, ale i NEJkrásnější. Je opravdu úchvatný, ale já byla v uzbekistánské Buchaře …
Mešita Quwwat-ul-Islam, v překladu „Síla Islámu“, je nositelkou dalšího NEJ. Je postavená z krásného červeného až šedavého pískovce. Její kupole, mající stejnou barvu, je až roztomilá tím, jak si stavitelé poradili s obloukem, protože klasické islámské kupole se začaly stavět až později. Vypadá jako majestátní zamyšlená kvočna obrostlá vysokými tújemi. Možná, že vzpomíná na dobu před osmi staletími, kdy byla ještě mladá. Je významná zejména tím, že se jedná o jednu z NEJstarších mešit v severní Indii a rozhodně NEJstarší v Dillí.
A na nádvoří mešity stojí sloup. TEN sloup.
Hleděla jsem na ozdobnou hlavici šest metrů vysokého štíhlého sloupu, o kterém jsem kdysi tolik četla. Pro někoho je to možná jen zajímavá věc. Pro mě kus dětství a já se v tu chvíli vrátila v čase. V duchu jsem slyšela pana učitele Procházku, který přišel v 6. třídě suplovat dějepis: „Zapomeňte dneska na historii. Tu já neumím. Pojďme si povídat o světových záhadách.“ A začal. Nikdy ve třídě nebylo takové ticho. Jako by nás spoutalo nějaké kouzlo. A mně se ten den zvětšil svět.
Dívala jsem se na ten záhadný sloup a četla si informaci na tabulce, která se krčí u země. Nechal ho vztyčit jako připomínku jednoho ze svých vítězství císař Čandragupta II. Vikramáditya někdy kolem roku 400 n.l. Složení železa je mimořádné a dlouho bylo záhadou. Dodnes nikdo neodpověděl na otázku, jak toho mohli tehdejší kováři dosáhnout. A potom je tu ještě jedna záhada, která mě napadá. Proč císař nechal udělat oslavný sloup ze železa a ne z kamene, jak se to dělávalo? Kámen přece vydrží na věky, ale železo zrezaví. Nebo on věděl, že jeho sloup bude věčný?
Málem nebyl. Paradoxní je, že doteky turistů mu škodily víc, jak staletí dešťů, a tak je dneska chráněn ohrádkou.
Komplex Kutub je plný NEJ. Napadá mě ještě jedno prvenství, kterým se ale nikdo nechlubí. Aby se získal stavební materiál na mešitu, tak bylo zničeno 27 hinduistických a džinistických chrámů. Pravděpodobně NEJvíc chrámů, co padly za oběť jiné stavbě. Kameny se použily na vlastní stavbu, sloupy posloužily zase jako sloupy arkád objímajících část nádvoří mešity. Procházela jsem veskrze islámským světem a obdivovala nekonečné množství sloupů vytvářených hinduistickými sochaři a poškozené dláty islámských kameníků, kteří museli osekat všechno, co islám nesmí zobrazovat. Hledala jsem místa, kde se jim to tak docela nepovedlo. Našla jsem je.
Den ale ještě nekončil.
Večer jsem usínala s myšlenkami na další záhady světa. Na obrazce v Nasce, na Atlantidu, zánik Tikalu. Probudil mě rámus. Vykloním se z okna a vidím dlouhatánský původ připomínající maškarní. Velice veselý průvod doprovázený vřeštivou muzikou. Účastníci toho reje, často oblečení do šatů z počátku 20. století, spolu tančili, povídali si a pomalinku postupovali vpřed. Snad až po půl hodině se vzadu v průvodu objevili nazdobení koně táhnoucí ještě nazdobenější kočár. V něm seděli snoubenci. A když potom konečně průvod minul okna hotelu, tak jsem ještě dlouho slyšela veselící se svatebčany putující městem. Byly dvě hodiny ráno.
