Článek
Pro mě kouzlo cestování po cizích zemích spočívá zejména v neustálém objevování a poznávání něčeho nového. Bývám hodně tolerantní, laskavá a pokud možno objektivní při vyhodnocování získaných poznatků. Ale občas se stane, že mě některá místa či příběhy zasáhnou svou krutostí a nespravedlností tak, že rozum jde stranou a já mám chuť řvát nebo plakat…
A právě to se mi stalo na náměstí Plaza de Mayo prostírajícím se před prezidentským palácem Casa Rosada a vztyčenou 23 metrů širokou a 13 metrů vysokou pruhovanou argentinskou vlajkou. Tady na kameny vydlážděném prostranství začalo něco, co se později stalo celosvětovým Hnutím bílých šátků. Že vám to nic neříká? Nedivím se. V socialistickém Československu se o tom mlčelo. Komunistická strana měla plné ruce práce se signatáři Charty 77, zabývat se ještě přívrženci nově vznikajícího hnutí někde v horoucích peklech, to by už bylo nad její síly. A tak pomohla cenzura.
To bylo tak.
Po smrti kontroverzního prezidenta Peróna nastoupila na jeho místo jeho další manželka Izabel Martinez. Její vláda čelila útokům levicových gueril, na které reagovaly pravicové eskadry smrti. Hospodářství bylo v katastrofálním stavu, zemi hrozil krach. Situaci měla vyřešit devalvace měny, ta ale jen vedla k prudkému zvýšení cen. A tehdy na scénu nastoupila armáda v čele s generálem Jorge Rafael Videlem. Vojenská chunta bleskově převzala všechny státní instituce a okamžitě začala likvidovat odpůrce. Lidé byli unášeni z domovů, mučeni a vraždění. Nikdo nevěděl, kam se poděla jejich těla.
Památného dne 30. dubna 1977 přišlo 14 matek před prezidentský palác v Buenos Aires s bílým šátkem na hlavě. (Připomeňme si, že bílá barva je celosvětově považována za symbol míru a nenásilí, symbol konce represí, návratu ke svobodě a naděje na nový začátek.) Byly to hrdinky, které se jako první veřejně postavily Videlovi. Chtěly odpověď na otázku „Kde jsou naše děti?“ Té se nedočkaly ale rekce na jejich statečnost ano. Dvě z nich a další tři jeptišky, které jim pomáhaly, byly zatčeny, mučeny a popraveny. Jejich smrtí ale otázka položená na náměstí Casa Rosa nezmizela. Další a další ženy v Buenos Aires klady stejnou otázku a na protest si na hlavu vázaly bílý šátek (někdy dětskou plínku). Stále víc a víc se jich scházelo na náměstí před prezidentským palácem s fotografiemi zmizelých k nenásilnému protestu. Mlčely, jen pomalu kráčely s hlavami svěšenými a s fotografiemi nezvěstných v rukou kolem náměstí. Dokola a dokola. A přibývaly další. Byly jich stovky. Postupně se k nim přidávaly ženy z celé Argentiny. Byly jich tisíce.
Zmizelo na 30 000 lidí.
Hnutí bílých šátků zásadně přispělo k pádu junty a potrestání viníků. Jak se později ale ukázalo, těch viníků bylo daleko víc a byli tam, kde by je člověk nejméně hledal.
Procházela jsem se po dlažebních kostkách, po kterých před padesáti lety kráčely uplakané mámy dcer a synů, kteří zmizeli. Den co den doufali v zázrak, že se vrátí, ale ten nepřišel. Myslela jsem na to, jak zoufalé musely být a jak moc musely režim nenávidět. Představila jsem si sama sebe na jejich místě. A ta představa strašně bolela.
Hnutí bílých šátků překonalo hranice a stalo se univerzálním symbolem nenásilného odporu. Beznaděj, slzy, zoufalství a statečnost matek se proměnily v nejúspěšnější politickou kampaň za lidská práva 20. století.
Hnutí se ale stalo i dobrým obchodním artiklem. Turisté jako diví nakupují odznaky, magnetky i plátěné tašky se stylizovaným obrázkem bílého šátku.
Čtvrtou zastávkou je Aires Catedral Metropolitana de Buenos, která stojí na konci Plaza de Mayo. Její stavba začala v polovině osmnáctého století, ale vysvěcena byla až v roce 1862. Na první pohled katedrála nevypadá jako křesťanská stavba. Nemá věže a díky dvanácti antickým sloupům v průčelí by člověk spíš tipoval, tedy pokud by zapomněl na to, že je v Jižní Americe, na antický chrám. I vnitřní prostor je spíš evropsky vybaven. Jednou větou: Je to poměrně nezajímavý svatostánek, který je po všech stánkách netypický pro Latinskou Ameriku. A přesto je převýznamný, neboť sloužil jako domovský chrámem papeže Františka. Papeže, kterého milovali všichni Argentinci, věřící i nevěřící.
A byl to až on, kdo nahlas přiznal, že Vatikán aktivně podporoval diktátora Jorge Rafaelu Videla a jeho následovníky. Přiznal, že zatímco hluboce věřící katolické ženy hledaly své děti, argentinští katoličtí kněží ochotně asistovali při výsleších vězněných. A nejenom to. Zjistilo se, že někteří kněží věděli o odebírání dětí vězněným ženám, které byly následně zavražděny. Děti byly potom dávány do adopce rodinám podporujících režimem. Zejména toto poznání vedlo tisíce argentinských věřících k odchodu z katolické církve.
Příště budu psát o TANGU. To bude rozhodně veselejší čtení.
