Článek
Rio de Janeiro se nedá opustit, aniž by se jeho návštěvník nezastavil na čtyřech místech, o kterých dnes budu psát.
Jako první je Muzeum zítřka (Museu do Amanhã), obrovská moderní architektura, která škádlí vaši představivost, jen na ni pohlédnete. S otevřenou pusou zůstane člověk stát, když spatří bílou (no, možná že mírně béžovou) protáhlou budovu postavenou na břehu zálivu. Já v ní z jedné strany vidím mečouna, z druhé, té od vody, loď. Jiný možná monstrum z jiné planety s obrovským čumákem. Vstoupíte-li dovnitř, zapomenete na loď, mečouna či cokoliv dalšího a hledíte na obrovskou černou kouli nazývanou Cosmos, která vám jako černá díra visí nad hlavou. Je to obrovské otáčivé kino, na kterém v určitých intervalech probíhá audiovizuální program demonstrující vývoj vesmíru a dovede vás až k velkému třesku.
Jakmile vyjdete po krásných širokých schodech do patra, tak vpadnete do tmy. Za chvíli si ale oči zvyknou a vy spatříte asi metr veliké koule rozmístěné v prostoru, které mají místo vrchlíku velikou interaktivní obrazovku. Pokud se vám podaří se k ní dostat, protože zájemců je moc, potom si můžete zvolit jakékoliv téma týkající se ekologie. Já studovala vodní elektrárny, ale musela jsem toho za chvíli nechat. Dal by se u nich strávit celý den, ale tolik času na prohlídku jsme zase neměli.
Když opustíte temný prostor a oči si tentokrát zvyknou pro změnu na jas, který je všude kolem vás, díváte se na šest desetimetrových monolitických totemů složených z velikých kostek s LED panely. Na nich v přímém přenosu můžete sledovat dopad lidské činnosti na naši planetu. Na jedné z kostek je počítadlo narozených a zemřelých lidí, které ukazuje, jak populace vteřinu po vteřině roste, na jiné blikají živé údaje týkající se oxidu uhličitého v atmosféře. Je hodně těžké poslechnout směrovky, které vás vybízejí pokračovat k obrovským LED panelům, které zobrazují vliv člověka na přírodu. Ty jsou postaveny tak, že vytvářejí uzavřenou zónu v jinak otevřeném velikém prostoru celého patra.
V Muzeu zítřka se dá navštívit ještě Dřevěný pavilón a v něm expozice věnovaná etice soužití. Na tu mi už ale nezbyl čas. Nikdy v životě jsem nenavštívila podobné muzeum, a že jsem jich už viděla hodně. Naše Zemědělské muzeum v Praze je skvělé, Muzeum Karla Zemana taky, ale je maličké, Muzeum stavitelského dědictví v Plasích je špička, ale na Muzeum zítřka ještě nemají.
Ještě jsem stihla pohled ze zadního traktu muzea na záliv Guanabara a potom už jsem spěchala s deštníkem v ruce, spolu se svými spolucestovateli, k dalšímu divu moderní brazilské architektury, k Metropolitní katedrále svatého Šebestiána (Catedral Metropolitana de São Sebastião).
Je to dílo architekta Edgara de Oliveira da Fonseca, který se ve svém návrhu inspiroval mayskými pyramidami stojícími na poloostrovu Yucatán. Postavil architektonický zázrak vysoký 75 metrů s kapacitou 20 000 stojících lidí. Tento největší brazilský kostel na první pohled vůbec jako křesťanský svatostánek nevypadá. Snad obchodní dům či futuristický stadion navržený šílencem s neomezeným rozpočtem. Ale jakmile do chrámu vstoupíte, zapomenete na pochybnosti. Ohromí vás prostor bez jediného podpůrného sloupu, nad hlavou se vám na stěnách rozbíhá do čtyř stran široký pás skleněných vitráží zářících všemi barvami a v tom obrovském prostoru se na šesti lanech vznáší velikánský dřevěný kříž s tělem Krista. Vznešenost katedrály si nezadá s gotickými katedrálami staré Evropy. Chcete-li vykonat křesťanskou pouť do Ria, nejezděte na horu Corcovado, ale sem.
V Riu je ještě jeden „svatostánek“, katedrála fotbalu, stadion Maracaná. Tady hráli či hrají na dokonale zeleném trávníku Zico, Garrincha, Lionel Messi, Ronaldo Nazário a Ronaldinho. Tady v roce 1969 vstřelil Pelé svůj tisící gól.
Stadion Maracaná je obrovský. Roste do výšky 32 metrů, na délku má 317 metrů, na šířku 279. Rozměr samotného trávníku samozřejmě odpovídá požadavkům mezinárodních zápasů. Seděla jsem v prázdné hale na ikonických lavičkách, které mají barvu brazilské vlajky, dívala se otvorem střešního prstence do v té době už blankytně modrého nebe a navštívila jsem i Síň slávy. Pocit ohromení z majestátnosti stadionu pomalu vyprchal a já začala přemýšlet nad tím, co se všechno musí stát, aby se ze sportu, ve kterém se parta lidí honí za mičudou, stala jedna z ikon země. No, možná, napadlo mě, že kdybychom i my měli takovou Maracaná a taky ty hráče, tak kdo ví, jak by to zamíchalo s českými symboly.
Poslední naše zastavení bylo u slavných schodů chilského umělce Jorge Selaróna, oficiálně nazývaných Escadaria Selarón, těch schodů, které se staly jedním ze symbolů současného Rio de Janeiro. Jsou kompletně obložené víc jak dvěma tisíci různě velikých kachlíků. Schody jsou jako samotné Rio. Barevné, veselé, stále plné lidí.
Každý, kdo navštíví město, je musí vidět.
Váže se k nim příběh spojený se samotným umělcem. Ten se, když se rozhodl, že další svůj život chce žít v Brazílii, nastěhoval do bohémské čtvrti Lapa, která se nachází v mírně kopcovitém terénu, a proto schody vedoucí k domu byly nutností. Dobré schody a ne to, co tam bylo. A tak je, v té době už uznávaný umělec, začal schod po schodu opravovat. Nejdřív, z vděčnosti, že mohl v zemi zůstat, je obkládal kachlíky v tónech barev brazilské vlajky. Potom přidal červenou, protože ji měl rád. Den co den budoval své pestré dílo, lidé mu fandili, přinášeli kachlíky a po čase se hrnuly balíčky z celého světa. Prý se smával a říkal: „Ty schody budou jednou moje smrt.“ Zemřel ve věku 65 let za nevyjasněných okolností kousek od nich.
Prošla jsem všech 215 schodů a hledala českou kachličku, která tam také je, ale nenašla jsem ji. Tak jsem si aspoň koupila magnetku a pod schody si v lanchonete vypila skvělou kávu a snědla sýrové kuličky (pão de queijo).
Málem bych zapomněla na noční koncert Shakiry na Copacabaně. Město koncertem žilo. Bylo zajímavé sledovat, jak se běhen dvou dnů proměnilo ve svatostánek zpěvačky. Já její hudbu nesleduju, ale když už mi měla zpívat téměř pod oknem, tak mě začala zajímat. Poslechla jsem si tři čtyři její písničky v telefonu a přišly mi pořád stejné a bez nápadu. Tak jsem šla spát.
