Článek
Ráno jsme opustili Buenos Aires a vydali se na západ s cílem navštívit jeden z tisíců argentinských statků, kterým se říká ESTANCIE. Okna našeho minibusu nám dobrou hodinu nabízela pohled na pampu, nekonečnou plochu země porostlou vysokou travou, a na stáda skotu. Zastavili jsme před honosnou branou usedlosti. Pár kroků a byli jsme uvnitř. „Skutečně jsme na správném místě?“ ptám se v duchu, protože se přede mnou rozprostírá park.
Jsme, ale musí se dost popojít, než se najde hlavní velmi honosná budova, která dnes nabízí i restauraci a pár pokojíků pro zahraniční turisty. Kousek vedle je ubytovna pro zaměstnance, potom stáje, stodoly a kůlny. A ještě dál se musí jít, aby se člověk dostal k oploceným plotům se slepicemi a krocany, prasetem a podivnou jihoamerickou kozou a k výběhům pro koně. Potom jsou už jen stovky hektarů půdy, co k estancii patří.
Ve snu by mě nenapadlo, že mě cesta do Argentiny vrátí ve vzpomínkách hluboko do minulosti. Mezi vším ostatním, okolo čeho jsme procházeli a co si prohlíželi, byly staré rezivějící zemědělské stroje a spousta dalšího náčiní, na které si pamatuju z hospodářství svého dědečka v Čáslavi ještě z dob, než mu všechno lidi ze státního statku nesebrali. Je to víc jak šedesát let co jsem lezla po čertovi na vyorávání brambor, číhala na škvory, co bydleli ve staré mlátičce, přeskakovala secí roury na sečce, lezla po žebřiňáku a jeho skřipku měla za hrazdu, voj za kladinu. Už jsem na to všechno málem zapomněla, a najednou tady, po tolika letech, zase vidím valník, pluh, brány na pole a válce.
Lamy a alpaky ale děda na dvoře neměl. Měl krásná kůzlátka, ale alpaky, takové malé, přítulné a trochu plaché ovečky, co se ztrácí ve své huňaté srsti, jsou ještě roztomilejší. To lama je, přestože patří s alpakou do stejné rodiny jihoamerických velbloudovitých, úplně jiná. Je větší, je inteligentní a tvrdohlavá. Ale tomu, co se k ní dobře chová, odvede jako nosič prý spoustu práce. (Vikuně, sestřenice alpak a lam, v hospodářství nenajdete. Tahle divoká zvířata ještě nikdo nezkrotil.)
V estancií je ale hlavním artiklem skot a kolem něho se všechno motá. A přes něj se konečně dostávám ke gaučům a k jejich koňům Criollo. To je prý jedno z nejodolnějších plemen na světě, vyšlechtěných drsnou přírodou pampy. Bez těchto koní si gaučové neumí představit svůj život.
A kdo že jsou gaučové? V Severní Americe mají kovboje, my máme honáky krav. V Argentině gauče do dnešních dob opředené romantikou minulosti. Jsou symbolem odvahy, síly, statečnosti a nespoutanosti. Jsou stejní jako jejich koně. Tvrdí, přímý, věrní. Před jedním, dvěma staletími to byli samotáři v dlouhých pončech, co ochraňovali osadníky před desperáty, území Argentiny před vetřelci. Spali pod širákem či na hřbetu svého koně a nechávali se příležitostně najímat na práci s dobytkem.
Dnes pracují vedle zemědělských dělníků v estanciích a starají se o skot. Každý den mají teplé jídlo. Tekoucí voda a mobilní signál jsou pro ně nezbytnou součástí života. Ale jen součástí. Jejich životem je jízda na koni. A oni ji teda umí. Odpoledne pro nás, návštěvníky hospodářství, uspořádali jezdecké představení. Moc akce pro turisty nemusím, ale stála za to. Jezdecké umění gaučů mě dostalo. Součástí show byla i jízda sedmileté tmavovlasé holčičky s gaučovskou rádiovkou na hlavě. Ta se na koni snad narodila.
A právě ona mi dopoledne pomáhala do sedla. Ano. Seděla jsem na criollovi. Nejela jsem tryskem, ani cval to nebyl, ale jízda mezi poli byla jako ze snu. Opatrně jsem pobízela koně koleny a zase vzpomínala. Myslela jsem na den, kdy mě můj dědeček poprvé vysadil na koně. Jiskru. I tu mu později vzali.
Ještě před návratem do hotelu jsme si dali pravý argentinský hovězí steak.
