Článek
Bom dia, meus queridos!
Kristus právě vykouknul z mlhy zálivu, aby z vrcholu hory Corcovádo , tak jako každý den, požehnal světu. Ježíš ale není předmětem mého dnešního vyprávění. Do Ria jsem letěla s cílem projít se po slavné pláži Copacabana, vyjet na Cukrovou homoli, zatancovat si sambu v nějakém nočním klubu, podívat se na slavnou sochu Krista z blízka a navštívit favelu.
Co že je favela?
Někdo o favelách hovoří jako o sociálně vyloučených lokalitách, jiný o sídlištích bez jakékoliv stavení regulace, další o místech ovládaných narkomafiemi. Vyberte si, co se vám líbí. Ale jedno je jisté. Fungují jako komunita, která drží při sobě. Cizinci nejsou vítáni a když, tak za prohlídku musí zaplatit. Taky jsem platila.
Jen v Riu je jich skoro devět set a bydlí v nich každý osmý Cariocas (tak se říká lidem, co v Riu žijí). První favela vznikla v Riu před více jak 200 lety. Jejími obyvateli nebo spíš osadníky byli vojáci bojující proti bouřícím se otrokům na severu země. Slíbili jim pozemky, nedostali nic, tak zabrali jednu stráň Ria do Janeiro a začali tam žít. Od té doby byla podobným způsobem obsazována další a další území.
Naše cestovatelská skupinka navštívila Favelu Santa Marta a nelitovali jsme. Průvodcem nám byl upovídaný míšenec, který ve favele žije celý život. (Bez místního průvodce vás do favely nikdo nepustí. Pokud byste se o to chtěli pokusit, tak to můžete šeredně odskákat.)
Stoupali jsme s ním do vysokého svahu po tu příkrých, tu nebezpečně nakloněných jinde vykotlaných schodech (celkem jich je na 800) a protahovali se úzkými uličkami mezi baráčky pomalovanými nejroztodivnějšími obrázky. Voda je tu zavedená jen do poloviny svahu, který má čtyři sta metrové převýšení, elektřina a internet je už všude. Zato kanalizace schází. Občas se splašky propadají někam do podzemí, místy si vymlely cestičku vedle schodů. Odpadky jsou všude. Neexistuje sběrné auto, které by dokázalo uličkami projíždět.
Dozvídám se, že většina z téměř desetitisíc místních obyvatel pracuje. Musí. Sociální pojištění není na pořadu dne. Existuje nepsaný zákon, že jakákoliv práce ve favele se musí nejdřív nabídnout domácím. Žijí tu dělníci, drobní živnostníci, ale i úředníci, učitelé a umělci. Prostě každý, kdo nedokáže platit vysoké nájmy v Riu. Ve Favele Santa Marta jsou tři školy, z toho jedna střední, a také je tam radnice.
„Vy tu máte samosprávu?“ Ptáme se trochu překvapeně.
„Samozřejmě. Máme skvělého starostu. Je to on, kdo jedná s městem. Vyjednal třeba výtah, co nám sem namontovali před pár lety. Nevede sice až nahoru, ale i to je pomoc. Ty pytle s cementem jsou zatraceně těžký.“
Nojo, cement. Bez toho to tu nejde, rozhlížím se. Místo na nové domy tu sice není, ale stavět do výšky se může, a také se staví. Vdá se dcera? „Fajn, přistavíme štok.“ Ožení se syn a nemá kam jít? „No jasně, pudem ještě výš.“
„Občas nějaký dům spadne …“, říká průvodce.
Jak by ne. Stavení povolení tady asi nikdy nikdo neviděl, myslím si.
“ … ale to nic", směje se, „postaví se znova.“
„A mafie tu je?“ Ptáme se trochu opatrně.
„A co?“, říká průvodce bez zaváhání, ale trochu ztlumí hlas. „Když něco potřebujeme, tak jdeme za O Poderoso Chefão. Nadané děti podporuje na studiích, někdy zaplatí drahou operaci na klinice, jindy vypomůže s penězi. Nám mafie pomáhá.“
Narkomafie. Najednou nám došlo, jak moc jí jsme blízko a také to, jak vážně asi myslel informaci o tom, že se ve favele nesmí fotografovat lidi. Nenapsala jsem, že od rána mrholilo. Schody klouzaly, kapalo ze střech domů, občas jsme šlápli do špinavé kaluže a k tomu všemu ještě nakromafie! Ponurejší okamžik už nemohl nastat.
Mlčky jdeme zabraní do vlastních myšlenek, když tu jsme nečekaně vstoupili na tarasu, ze které je boží výhled na Rio de Janeiro i na sochu Krista, která se tyčí nad favelou. A uprostřed plošiny stojí socha Michaela Jacksona. Ano. TOHO Michaela Jacksona, který si Favelu Santa Marta vybral pro svůj klip The don´t Care About Us, upozorňující na lidi žijící na okraji společnosti, na ty, které vlády a mocní ignorují, na ty, kteří v životě nemají žádnou šanci. „Naše“ favela jako kulisa písně byla skvělá, ale připomínám: Ve favelách žijí převážně lidé, kteří pracují, starají se o sebe a své blízké, chodí do kostela, staví své příbytky a malují na jejich stěny obrázky, společně jedí feijoadu, tancují a sní si své sny.
Samozřejmě, že jsou mezi nimi rozdíly. Ta, kterou jsme navštívili, je prý nejorganizovanější a s dobrou pověstí. V roce 2008 se zapsala do moderních dějin Brazílie jako vůbec první favela, kde byla zřízena Unidade de Polícia Pacificadora s cílem vytlačit drogové gangy a nastolit v oblasti bezpečnost. Ten druhý cíl se naplňuje, neboť je dnes, přes veškerá varování, která nám sdělil náš průvodce, prý nejbezpečnější favelou v celé Brazílii. První cíl si nedovolím komentovat.
Tak mě napadá, jak to asi vypadá v těch dalších tisících favelách po celé Brazílii, když i v té naší, příkladné, jsou místa, která připomínají peklo. Přesto žít ve favele není v Brazílii společenské stigma. Tady mají lidé práci a střechu nad hlavou.
Na opravdové chudáky narazíte tam, kde je nejméně čekáte. V noci o ně skoro zakopáváte na širokém chodníku vedoucím podél pláže Copacabana, v poledne v centru města, jak spí v podloubích luxusních domů zabalení do kusu hadru. A pokud nespí, tak žebrají či kradou.
