Článek
Itaipů je vodní elektrárna na řece Paraná, společné gigantické dílo dvou států postavené na hranici Paraguaye a Brazílie.
Výška hráze je místy až 196 metrů, délka celé hráze téměř 8 km, délka vodní nádrže 170 km. Jejími 20 turbínami proteče za vteřinu 7 000 kubíků vody. S výkonem 14 000 MW je třetí největší na světě. (Orlík má výkon 364 MW.) Ale díky tomu, že má stabilní přítok, tak soupeří v množství skutečně vyrobené elektřiny za rok s elektrárnou Tři soutěsky. Když se projedete po silnici, která vede přímo pod hlavní hrázi, jste ohromeni obrovskými rozměry všeho, na co se jen kouknete. Ale dokonalou představu o velikosti díla získáte až z vyhlídky Mirante Central, která je od hráze vzdálená 200 až 500 metrů (to podle toho, kde na vyhlídce stojíte). Tam máte celou osmikilometrovou stavbu jako na dlani.
Pro mě byl největším zážitkem pohled od paty hráze. To když jsem se dívala zblízka na obří potrubí (přivaděče), kterými proudí voda k turbínám. Každá je tak široká, že by jí projely vedle sebe dva autobusy.
Ale není tady odjakživa. A tady začíná druhá část mého vyprávění.
Zajímalo mě, co bylo tam, kde kdysi přehrada nestála, tedy před rokem 1982, kdy se vodami Paraná začalo naplňovat přehradní jezero. Dneska si už myslím, že jsem se raději neměla ptát.
Na vznik jezera doplatila příroda. Strašně. Byly zatopeny vodopády, které byly ještě větší, než ty na řece Iguazú. Prý nejmohutnější vodopády na světě. Pro Indiány byly nejposvátnějším místem široko daleko. Bylo to místo, kde se, jak byli přesvědčeni, nebe potkávalo se zemí. Milovali ho, uctívali ho. Obětovali zde bohům řeky, neboť tady bylo místo, kde sídlili.
Krátce před zatopením vodopádů Guairá se na břeh nově vznikajícího jezera sjely tisíce lidí, aby se s vodopády rozloučili. Ve chvíli, kdy dočista zmizely pod hladinou, se prý ozval hluboký dunivý zvuk. To bohové řeky Paraná opustili tento svět, protože jejich domov byl zničen betonem.
Na řece Paraná nedaleko vodopádů býval ostrov a na něm kámen, který vydával zvláštní melodický zvuk, když přes něj proudila řeka. Indiáni věřili, že to k lidem promlouvají bohové. Když se začala stavět přehrada, tak i ostrov vzal za své a spolu s ním i zpívající kámen. Pro domorodce to znamenalo, že řeka už nikdy nepromluví.
Naše turistická skupinka absolvovala návštěvu přehrady v dešti. 40 dnů v kraji nespadla kapka a nás déšť málem nepustil z autobusu, do kterého jsme přesedli spolu s dalšími turisty v návštěvnickém centru . Vystupovali jsme z něho jsme zřídka, ale i přes mokrá okénka jsme mohli obdivovat veledílo lidského umu. K vyhlídce Mirante Central už nás dovezl náš mikrobus. Jestliže ještě někteří z nás poměrně slušně odolávali dešti, tak na vyhlídce jsme už měli vodu v botách všichni. Dívali jsme se na ten zázrak techniky a mě napadlo, že mají-li květiny celého světa svoji sochu v Buenos Aires, tak tady mají sochu všichni inženýři.
Ještěže na nás v mikrobusu čekalo rezervní suché oblečení.
