Článek
Vypravte se se mnou na jednodenní cestu do Uruquaye, konkrétně do starého koloniálního městečka Colonia dei Sacramento ležícího v deltě Rio de la Plata, kde na vás dýchne atmosféra dávných časů.
Ráno jsme, já spolu s mými šesti spolucestovateli, opustili Buenos Aires v mezinárodním říčním přístavu Terminal Colonia Express, a namířili si to do Uruguaye.
Od vstupu do terminálu až po nalodění se na trajekt jsem si připadala jako na letišti. Stejný bezpečnostní režim, stejné fronty u přepážek na odbavení i u stánků s občerstvením, stejně málo sedadel pro čekající u gatů, potom krátká cesta skleněným rukávem a vchod na palubu. Na rozdíl od té v letadle je tahle o hodně širší, má neskonale větší okna, je tu možnost vyjít ven na její nezastřešenou část a v úrovni svých očí vidíte řeku a na ní lodě.
Cílem naší cesty bylo koloniální uruguayské přístavní městečko f Důvodů bylo hned několik, proč se vydat na cestu. Chtěli jsme zažít plavbu po Rio de la Plata, vidět místo, kde se do ní z jedné strany vlévá Paraná a ve stejném místě, ale z druhé strany,
řeka Uruguay. Tím vznikne tok široký 45 km, který se ale zanedlouho promění v deltu o šíři 220 km mířící si to do Atlantiku. V odborných knihách se píše, že Rio de la Plata je největším estuárem na světe. Pro nás , co nejsme geografy, malé vysvětlení: Estuár je nálevkovité ústí do moře. Samozřejmě, že je v něm brakická voda.
Hlavně jsme ale chtěli zjistit, co že je na tom uruguayském městečku tak zajímavé, že jsou turisté kvůli němu ochotni opustit na celý den fascinující Buenos Aires.
Už po prvních krocích na pevnině je znát, že jsme v jiném státě. Silnice jsou opravené, chodníky uklizené a stromy podél nich pečlivě ošetřené. Na trajektu jsem si něco o Uruguayi nastudovala. Těží se tu ve světě cenné fialové ametysty a acháty s krásnou kresbou i zlato. Z hornin je to žula, mramor a železná ruda. Půda je tu bohatá, průmysl sází na inovace. Stát podporuje studenty a dělá všechno pro to, aby v zemi zůstali a nebo se do ní po dokončení studií v zahraničí vrátili. Zaměstnanost je vysoká, inflace nízká. Gramotnost 98%. Sociální systém je promyšlený. Ale pro ostatní země je v Uruguayi draho. Ne nadarmo se této zemi přezdívá Švýcarsko Jižní Ameriky. .
Ještě dřív, než jsme cestou z přístavu prošli branou, která zbyla po bytelných hradbách, které kdysi stály kolem celého města, do centra Colonia dei Sacramento, tak jsme se zastavili pod obrovským rozkvetlým stromem. Upoutaly nás nejenom jeho květy, ale zejména spousty divných můr, co létaly kolem. A pak nám to došlo. Téměř jedním hlasem jsme pošeptali „KOLIBŘÍCI“. Patroni cestovatelů a symboly štěstí. Byli krásní, roztomilí a nevyfotografovatelní. A my stáli pod tím stromem a uchváceni se dívali na ta droboučká stvoření, co umí nejenom ve vzduch stát, ale i létat pozpátku.
Městečko bylo kdysi významným říčním přístavem, který střídavě ovládali Portugalci, Francouzi, Španělé a dokonce jednu dobu i Švýcaři. Na rozdíl od jiných míst tady kolonizátoři nic nebourali. Jen přistavovali. A tak tu stojí vedle sebe typický portugalský kostel zdobený girlandami manuelské gotiky, francouzská hospoda s typickými arkýři, španělský dům se střechou protaženou přes čelní zeď tak, aby ji v předu podpíraly sloupy. Chytré opatření proti slunci. Toho mají jak ve Španělsku, tak i tady dost. A potom už zase trocha portugalské architektury zdobení typickými modrobílými kachlíky (azulejos). A právě tato pro Uruguay vzácná různorodost přivedla město na seznam UNESCO. Pro nás Evropany je střídání slohů či stylů v jedné ulici samozřejmostí. Tady je to opravdová vzácnost.
Dominantou městečka je velikánské náměstí, ze kterého se rozbíhají uličky všemi směry. Končí buď na břehu nebo v polích. V rohu náměstí stojí maják a kousek od něho se nachází turisty vyhledávaná ulička. Je to úplně obyčejná trávou porostlá uzoučká stezka mezi baráky co dost příkře vede ke kalným vodám Ria de la Plata. Na první pohled opravdu nezajímavá, má ale svou temnou minulost. Tudy přicházeli otroci, které z Afriky přiváželi otrokáři do Ameriky. Je nazvaná „Ulička vzdech“ Navrhuji přejmenovat na „Uličku utrpení“.
Podali jsme se ospalému kouzlu městečka, pomalu si procházeli fotogenické uličky, ve kterých co chvíli narazíte na nějaký odstavený historický auťák. Někdy stojí jen tak, jinde má na sobě kytky či poutač na blízké občerstveni. Zašli jsme i do parku a v něm na lavičce spořádali tortu frita, mastnou hodně pocukrovanou smaženou placku. Uruguayci ji milují. Chutnala i nám.
Městečko Colonia dei Sacramento budu mít navždy spojené (ať mi to UNESCO promine) se zelenými papoušky, které nám lítali nad hlavou, a s kolibříky obletujícími záhon se šalvějí. Stále jsem u nich a náhle jsem si uvědomila, že se usmívám. Rozhlédla jsem se. Usmívali se všichni, kdo je pozorovali. Kolibřík je vskutku ptáček, co nosí štěstí.
Cestou na trajekt si pár hladových spolucestujících koupilo pascualinu,typický uruguaysko-argentinský slaný koláč. V polovině plavby jsem začala litovat, že jsem si ji nekoupila taky.
Ještě něco. Mulu s mezkem si asi bud plést pořád, ale už se mi nestane, že bych si spletla Uruquay s Paraguayí.
Děkuju Vám všem, co sledujete mé povídání z cest. Budu se snažit, abych Vás nezklamala. V současnosti mám trochu víc času, a tak píšu pořád, ale počítám s tím, že po čase budu muset přejít na delší pauzy. Víc jak týden to ale nebude
Vaše JBS
