Článek
Mluvím o vodopádech na řece Iguazú na hranici Argentiny a Brazílie. Řeka pramení v horách Serra do Mar a klidně si teče Brazílií celých třináct set kilometrů, aby se kousek před hranicemi s Argentinou líně rozlila do šíře téměř čtyř kilometrů a aby se vzápětí propadla do obrovské propasti, která vznikla v důsledku tektonického zlomu, a to v podobě téměř tří set vodopádů.
Jedna z legend ale praví, že za to ve skutečnosti může M'Boi – bůh vod Iguazú, který se lidem zjevoval jako veliký ukrutný had. Každý rok mu Indiáni obětovali dívku, aby si ho usmířili. Ale když přišla řada na krásnou Naipi, statečný bojovník Torobá, který ji miloval, se bohu postavil a dívku unesl ve své kanoi. Bůh se rozhněval, udeřil do koryta řeky , ta se propadla a vzniklé vodopády milence zastavily. Dívku za trest proměnil ve skálu pod vodopády, Tarobá ve strom.
Velkolepost vodopádů pochopíte jen tehdy, podnikne- li asi dvou kilometrovou cestu po argentinské části a potom další cesty na protější, tedy brazilské půdě. Z Argentinské strany se díváte na gigantický systém vodopádů trochu s odstupem přes kaňon široký asi sto padesát metrů. Otevřené výhledy či průhledy přes vzrostlé stromy vás staví před dilema, který záběr je lepší. Pro jistotu fotografujete všechno. Občas se vám pod nohy přimotá nosál , roztomilé plyšové zvíře, které ale není radno hladit. Zuby nejsou tím, čeho se máte bát, ale jeho drápů ano. Jdete dál, fotografujete, hukot vody sílí a nejednou se to stane. Stojíte na lávce pod Ďáblovým chřtánem. Jste mokří od hlavy až k patě od vodní tříště, co se vznáší do výše určitě dobrých dvě stě metrů, slyšíte burácení vody spadající do hloubky osmdesáti dvou metrů, a to v šíři sedmi fotbalových hřišť.
„Pane Bože.“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla při pohledu na řítící se megatuny vody, které se ztrácely v rozbouřené hladině jinde klidné Iguazú.
Brazilská strana nabízí jiné pohledy, zblízka. Pro turisty jsou připraveny tři skvěle vymyšlené trasy, z nichž každá umožňuje vidět vodopády s jiné výšky, z jiných úhlů. Většinou jdete po děrovaných kovových lávkách či dobře udržovaných cestičkách. Na jedné straně máte vodopády, na druhé džungli. Odháníte opice, vyhýbáte se nosálům, možná se vám podaří uvidět i margaye, kočkovité šelmičky čiperně běhající po větvích stromů. Ptáci jsou všude kolem. A občas vás napadne, že vás možná z hloubi džungle sleduje jaguár, puma, tapír, skunk či liška. Ne, nepřeháním. Však jsou také všude nápisy upozorňující na riziko sejití z vyznačené trasy.
„Ještě to tak vidět z výšky,“ říkali jsme si. A najednou zahlédneme poutač zvoucí k přeletům vodopádů. Cesta vrtulníkem stála majlant, ale byla životním zážitkem. Sotva jsme se vznesli, už jsme v dálce viděli oblak vodní tříště, nebo chcete-li vodního prachu vznášejícího se nad Ďáblovým chřtánem. Co jsme překonávali dvanácti kilometrovou vzdálenost z letiště k vodopádům, tak jsme se kochali pohledem na temně zelené lesy, mezi kterými se proplétala Iguazú, a čekali, až uvidíme, jak se rozlévá a její vody obkličují propast. Pár vteřin na to už jsme kroužili nad děsivě krásným Ďáblovým chřtánem a potom několikrát proletěli nad celou roklí. Na závěr s námi pilot udělat ještě pár koleček nad chřtánem a zamířil si to zpátky na letiště.
Vystupovali jsme z helikoptéry opilí nadšením a ti, co měli z letu strach, navíc šťastní, že to přežili.
xxx
Dá rozum, že bez překročení argentinsko-brazilské hranice se nedají pozorovat vodopády z obou stran. A pokud si trochu zajedete a navštívíte vyhlídku ve městě Puerto Iguazú, můžete z výšky osmdesáti metrů spatřit dokonce ještě jeden stát. Stojíte totiž na trojmezí, místě, kde řeky Iguazú a Paraná vytvářejí přirozenou hranici hned třech států. A vy může hrdě prohlásit : „Sice jsem nebyl v Paraguayi, ale viděl jsem ji.“
Pro vás, co nevěříte legendě o vzniku vodopádů, mám informaci vztahující se k tomuto výjimečnému místu. Podle vědeckých poznatků právě tady se přibližně před 200 000 lety díky pohybu zemské kůry podél tektonického zlomu propadla řeka Iguazú. Avšak vody spadající do kaňonu den co den omílají skály a zakusují se stále víc a víc do vnitrozemí. Celá rokle se posunula proti proudu již o 23 kilometrů. Tak mě napadá, že v průměru se rokle prodlouží za jeden lidský živost o 7 metrů. Holt, všechno je v pohybu, jak kdysi řekl Herakleitos.
K tomuto vyprávění patří fotografie u mého úvodního článku. Je to pohled z helikoptéry do Ďáblova chřtánu.
