Článek
Chvíli jsem uvažovala o tom, že dnešní celý článek věnuji národnímu parku Biogradská Gora, který jsme navštívili cestou do Podgorice, a samo povídání o Podgorici si nechám, jak se říká, „od cesty“. Na pár hodin jsme vystřídali civilizaci za divokou přírodu a musím říct, že jsem se v ní cítila moc dobře. Jsem přesvědčená o tom, že byste si ji také užili.
Prales, to není zanedbaný les, kde je porost relativně stejně starý, neboť vzniká ve stejné době a vykácením společně zaniká. S tím, jak stárne a koruny stromů se zahušťují, je dole u země čím dál větší šero a čím dál méně nízkého porostu závislého na světle. To v pralese jsou mohutné stromy staré stovky let. Když potom některý z těch velikánů padne, uvolní se v korunách stromů velikánské okno, které umožní růst i takovým rostlinám, které bez dostatečného světla zajdou. Stačí prý jedna dvě sezóny a objeví se maliník či ostružiník a další keře, kterými prorůstají vysoké květiny. A zakoření tak i semínka stromů. Ty potom vyrostou, zastíní zem pod sebou, ale to už zase padne někde další strom. A tak je tomu už po tisíce let. Prales je proto daleko světlejší prostředí než naše temné, do dálky se táhnoucí smrkové lesy.
Cesta do národního parku vede podél řeky Tary, která teče kaňonem zakousnutým hluboko do strmých skal. Všude byla ještě ranní rosa, když jsme vstoupili do pralesa. Šli jsme už pár minut, utopení tu ve vysoké trávě, tu v keřích, po cestičce vyšlapané lidmi i zvířaty, když nás dovedla do pralesní zahrádky. Teorie o tom, jak žije prales, se mi zhmotnila před očima. V bujném porostu tam pod blankytně modrou oblohou rostly fialově kvetoucí vrbovky, svítila rudá kvítka náprstníků a tyčily se skoro dvoumetrové, dosud nerozkvetlé divizny. To už jsme byli jen kousek od ledovcového Biogradského jezera. Bylo na každém z nás, jak naloží s následujícími dvěma hodinami. Já jsem se vydala na cestu kolem jezera. Překračovala jsem padlé stromy, občas jsem zabrkla o kořeny na cestě. Sem tam se mi bota sklouzla po vyviklaných, zvlhlých kamenech. Ale pohledy na jezero a přírodu kolem za ty útrapy stály. V polovině cesty jsem si sedla na trouchnivějící pařez, vytáhla z batohu láhev s vodou, pila a poslouchala zpěv ptáků. Hladina jezera byla klidná, jen občas se na ní vytvořila kola, to jak se bříškem dotkly vodní hladiny drobounké vážky či robustnější šídla, z nichž některá mohla mít rozpětí křídel snad deset centimetrů. Vypadalo to, jako by se nad vodou vznášely smaragdy, safíry i jiskřivě žluté jantary. Vstala jsem a pokračovala v cestě. Opět jsem brkala o kořeny, klouzala po kamenech, a přesto jsem z té pouti měla radost.
Možná, že bych tady mohla skončit. Ale náš den ještě nekončil a já si řekla, že by to mohlo být Podgorici, tomu nešťastnému městu, které bylo za války z osmdesáti procent vybombardováno, líto. Tehdy vzaly za své historické památky a zachovala se jen část starého města nazývaného Stara Varoš. Nízké domečky a celková zanedbanost území by se daly přirovnat k tomu, co se dnes citlivě nazývá sociálně nepodnětné prostředí. Jediné, co upoutá pozornost, je mešita a potom kousek dál Hodinová věž ze 17. století. Ta sloužila nejen k tomu, aby ukazovala čas, ale také se z ní ohlašovalo, kdy mají jít lidé do práce, kdy nastal čas oběda a kdy večeře.
Hodinová věž
Staré město jsem si prošla dvakrát. Nejdříve s naším průvodcem a potom k večeru, když už jsem měla dost procházení po nové části města, která vznikla z valné většiny v době socialismu a jmenovala se Titograd. Výškové budovy převážně komerčního zaměření vyrostly až v posledních letech. Na prohlídku města jsme měli celé odpoledne a já nevěděla, co si počít s časem. Vydala jsem se tedy hledat obchodní dům, abych nakoupila nějaké dárky. Instrukce, jak se k němu dostat, jsem měla. Ušla jsem snad čtyři kilometry, než jsem k němu došla. Přebírala jsem se černohorskými čapkami se zlatým vyšíváním, prohlížela si vyřezávané dřevěné placatky a uvažovala o tom, že synovi přivezu gusle. Nenašla jsem ale nikoho, kdo by mi dokázal, že se jedná o nástroj, který se dá naladit. Koupila jsem tedy sklenici horského medu s vlašskými ořechy a vydala se na cestu zpátky. Ta se mi lehce zkomplikovala, protože ve snaze zkrátit si cestu k Hodinové věži, u které jsme měli sraz, jsem zabloudila. Široké ulice, jedna jako druhá, samá auta, prach a chodci, z nichž každý, koho jsem se zeptala, mi doporučil jinou trasu. Když jsem pak na konci jedné třídy spatřila Hodinovou věž, zalil mě pocit vděčnosti k dávnému občanovi města, který ji na své náklady nechal postavit. Po této zkušenosti už se mi nechtělo nikam chodit, a tak jsem si znovu prošla staré město, což trvalo sotva deset minut, a skončila na zahradě blízké restaurace u skvělé husté hovězí polévky, bochánku chleba, který voněl olivovým olejem, a sklenice piva.
Stará Varoš
Z letáku, který ležel na stole, jsem se mimo jiné dozvěděla, že Podgorica sehrála významnou roli na konci první světové války, kdy došlo ke sjednocení Černé Hory se Srbskem. To přineslo definitivní konec svébytnosti Černé Hory a mělo zásadní dopad na kulturní i duchovní život Černohorců. Kořeny krvavého rozpadu Jugoslávie na konci minulého století se dají hledat i v tomto dodnes historiky diskutovaném sjednocení z roku 1918.
Seděla jsem se sklenicí piva v ruce a přemýšlela o tom, s jakým pocitem město opouštím. Neokouzlilo mě a v mnoha ohledech spíše zklamalo, ale současně jsem vnímala jeho tragickou minulost. Uvědomila jsem si, že je to město, které se nesnaží zalíbit turistům, ale žije. Snad právě díky kontrastu s tímto zkoušeným betonovým srdcem země si člověk víc váží kamenných uliček v Budvě, venkovské přívětivosti a zároveň královské vznešenosti Cetinje i důstojnosti černohorských pravoslavných klášterů, které dodnes zůstávají duchovním srdcem země.
