Článek
Poslední tři dny v Brazílii jsme strávili na ostrově Ilha Grande. Bydleli jsme v pausadě, což je místní název pro rodinný pension. Na pláž jsme to měli 5 minut, hospoda byla na každém kroku. Loudali jsme se po pobřeží, hledali nejhezčí scenérie pro fotografie, koupali se a pili Água de Coco, protože nic není víc ostrovní, než chodit s kokosem v ruce a brčkem z něho upíjet čerstvou vychlazenou kokosovou šťávu. Jeden den jsme si pronajali loď, abychom se podívali na překrásné pláže dalších ostrůvků v okolí.
Sám ostrov Ilha Grande je pověstný, a to zaslouženě, nejenom krásnou přírodou a plážemi, ale i tím, že krom sanitek a policejních aut je tady motorizovaná doprava zakázaná. Symbolem ostrova je hora Pico do Papagaio. Tenhle kamenný papoušek má pod svým dohledem každé místo na ostrově. Pokud se orientujete ve světových stranách, nemůžete díky němu zabloudit.
Slunce, modrá obloha, oceán, vzrostlé stromy a jejich temné stíny, opálení usměvaví turisté a příjemní domorodci, grilované ryby a pivo (Brazilci ho milují). Tak si člověk představuje ráj, když v únoru kráčí po mírně namrzlých chodnících střední Evropy.
Ale ráj tu vždycky nebyl. V devatenáctém století se ostrov stal lazaretem pro lidi s cholerou a leprou. Ve dvacátém století tu pro změnu až do roku 1994 fungovala jedna z nejstrašnějších brazilských věznic pro nebezpečné zločince a politické vězně. Přezdívalo se jí Ďáblův kotel. Jejími branami prošly desetitisíce vězňů. Seděl tu i pověstný Eskadinha, jeden z pozdějších zakladatelů Comado Vermelho, jedné z největších zločineckých organizací v Brazílii.
Místní obyvatelé se snaží na tuhle část své historie zapomenou a snaží se odklidit všechno, co ji může připomínat. Ale i tak co chvíli na vás vykoukne ostnatý drát či zřícený barák se zamřížovaným oknem.
Ale i tady platí, že všechno zlé je pro něco dobré. Ostrov byl dlouho pro veřejnost nedostupný, což ho v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století zachránilo před nájezdy arogantních turistů, kteří si v těch letech mohli dělat na cestách co chtěli, protože měli peníze.
V letadle z Dillí do Abu Dhabí jsem uvažovala o tom, ve které z navštívených zemi bych mohla žít. V Brazílii, konkrétně v Rio de Janeiro, určitě ne. Je strhující, fotogenické, veselé, barevné a stále v pohybu. Určitě ne nadarmo se říká, že život v Brazílii probíhá v rytmu samby. Ale není to bezpečná zem, a tím nemyslím jen kriminalitu. Brazílie je místo s největším počtem úderů blesků na světě. Pohled na blesky miluju, ale až tolik jich mít nemusím.
To Argentina i přes současné hospodářské problémy mi připadá přijatelnější, bezpečnější a civilizovanější, ceny v obchodech jsou nízké. Nízké tedy pro ty, které nezlikvidovala šílená inflace, kterou se v posledních měsících daří krotit. Ale tady zase řádí tornáda.
Snad bych se rozhodla pro život v Uruguayi. Je to země se stabilní ekonomikou. Má krásnou přírodu včetně moře. Panuje v ní řád a pořádek. Na druhou stanu je to země sympatických temperamentních lidí, co se statečně přou s Argentinci o to, kde že vlastně vzniklo tango. Ale co bezpečnost? Kriminality se tu člověk nemusí bát, zato silných bouřek, krupobití a větrných smrští ano.
Inu, zlatá střední Evropa.
